HYPNOSIS - Třetí velká destrukce

I

"Co vidíš?" Klain měl obrazy rozmazané. Jeho mozek intenzivně pracoval, ale nemohl si vzpomenout. Střípky nedávných dějů se mu skládaly velice pomalu a jejich hroty píchaly do mozku takovou silou, až slzely oči. Šedá opona se po chvíli přeci jen trošku stáhla a scenérie vydala obrazy.
"Je tam mlha, mlha a tma. Jsem v nějakém sklepení. Jsem malej, je mi šest let. Netuším, kde jsem. Můj pán mi za chvíli přinese jídlo, konečně se najím a pak půjdu na výcvik. Stýská se mi... po mamince."
"Po mamince? Kde je?"
"Není to tak dávno, co si se mnou hrávala, ale pak zmizela. I tatínek. Najednou byli pryč a staral se o mě zlý pán. Říkal, že na rodiče brzy zapomenu a že mé poslání je mnohem důležitější než rodina. Tady byly dny tak chladný, slunce jsem viděl naposledy před zmizením mých rodičů. Pán mě bral občas ven, ale tam nikdy nebyl den."
"Bral tě ven jen v noci?"
"Nevím, přijde mi, jako bych ani nebyl na téhle planetě. Nic mi není známý. Ano, moc jsem toho zatím neviděl, ale třeba cesty, tráva, pole stromy... Tady prostě nejsou. Jen kamení a skály, když už nějaký ten strom, tak staletý pahýl. Vypadá to tu děsivě. Nikde žádný barvy, jen za vysokými skalami se občas objevila rudá záře, jako kdyby za obzorem hořelo. Když jsem pak odešel, nikdy jsem už nic takového neviděl. Až poté, co jsem se tam vrátil po tom masakru, ale to pan S. zuřil."
Policista v místnosti zpozorněl, když mu proletělo ušima slovo masakr a chtěl doktorovi říct, aby se ho zeptal právě na to. Doktor Hausner byl ale zaujat jinými věcmi. Gestem uklidnil kriminalistu a položil další otázku.
"Richarde, vraťme se zpět k tomu sklepu. Pojďme do dne, kdy zmizeli vaši rodiče. Posuňte svou mysl do bodu, kdy jsi poprvé viděl pana S."
"Tehdy, tehdy bylo hezky. To bylo na dlouhou dobu naposledy, kdy jsem viděl slunce. Hrál jsem si na písku, když se poněkud zatáhlo. Přišel za mnou pán a řekl, že má pro mě lepší hračky, abych šel s ním. Maminka mě několikrát varovala před cizími lidmi, ale pamatuji si ty jeho oči schované pod kloboukem. Nemohl jsem odolat. Podal mi ruku a já šel s ním. Naložil mě do velkého černého auta a pak to mám nějak rozmazané."
"Richarde, potřebujeme se dostat právě do tohoto bodu. Uvědomuješ si, že jsi byl unesen?"
"Ano, teď už ano."
"Kolik ti bylo let?"
"Bylo mi šest, dva týdny před tím jsem oslavil narozeniny."
"Fajn, teď se přenes do bodu, kdy tě ten pan S. naložil do auta. Chci, abys to viděl očima dítěte, kterým jsi tehdy byl."
Richard zakřivil tvář. "Jsem ve voze. Pan S. sedí se mnou vzadu a drží mně za ruku. Řidič má upřený pohled na cestu. Je ticho. Dlouhé ticho. Mám strach, takový jako jsem doposud neměl, ale jsem klidný. Je to přeci jen hra. Hra na schovávanou. To zase něco tatínek vymyslel, aby vylekal mě postrašil. Je tam chrám a my zastavujeme. Pan S. mě vede dovnitř. Není to ten jaký znám ze mší, kam chodívám s babičkou. Je černej a nejsou tam andílci. Pan S. mě vede do sklepení. Zakopávám po schodech, ale on mě silně drží za ruku. Bolí to. Najednou se zastavil snad v tom nejtemnějším místě kostela. Ze zdi svítí nějaký znak. Pan S. říká něco v cizí řeči a najednou cítím jiný vzduch. Takový zkažený a jsem nahoře. Chrám je pryč. Jdeme kamenitou cestou k nějakým skalám. Pláču, cítím, že jsem tak daleko od maminky a že sem za mnou nemůže přijít. Už nikdy. Snažím se vymanit ze sevření, ale jeho stisk je nepřekonatelný. Pusťte mě ven! Pusťte mě ven! Já nechci, nechci!"
"Uklidni se Richarde, jsi v bezpečí. Vrať se zpět a popiš mi situaci vzpomínkami. Jsi v bezpečí. Jsi zpátky v Berlíně. Už jen vzpomínáš, řekni mi znova, co se stalo v tom chrámě."

"Ty schody byly mokrý, až z nich padala voda, zdi kamenný, taky vlhký. Já jsem neviděl nic, ale pan S. se tam orientoval jako by tam bylo světlo. Když jsem se rozkoukal, viděl jsem čtyři stěny, pan S cosi pronesl v cizí řeči a najednou jsme byli v otevřený temný krajině."
"Nešli jste zpátky po těch schodech nahoru nebo po jiných?"
"Ne, je to tak jak říkám."
"Dobře, co bylo dál."
"Mučili mě, jak fyzicky, tak duševně. Byl jsem ještě malý dítě, ale oni chtěli, abych rychle dospěl. Říkali tomu výcvik, že prý jednoho dne přijde čas, kdy budu jejich první."
"První kdo?"
"Já nevím, nepamatuji se. Byla to hrozná bolest."
"Pan S. byl krutý pán, držel mě tam na tom hrozném místě, byl jsem tam úplně sám, v bohapustý věčný noci. Spoután řetězy. Už ho vidím, zase přichází. Jeho výraz...prosím, prosím, pusťte mě ven! Já chci ven!"
Richard sebou začal nepřirozeně zmítat v křečích. Pot na čele vyrašil a oči byly ohnivé pod náporem bolesti, kterou nikdo z nás nemohl změřit. Doktor Hausner zareagoval jedinou možností, kterou mohl.
"Richarde, teďkom se posuneme zpátky, ještě dříve, než jsi poznal pana S. Vrať se zpátky, ke svým rodičům, zpátky domů..."
Pacient se uklidnil a začal zhluboka dýchat.
"Tak, to je ono. Teď budu počítat do desíti do jedné až řeknu jedna, tak se probudíš. 10...9...8..."
Když doktor řekl jedna a lousknul prsty, probudil se. Zmateně koukal kolem sebe, zalekl se potu. Nepamatoval si nic, jen daleko v mysli zůstal nepříjemný pocit dávné minulosti.
"Teď vás pošlu na pokoj. Odpočiňte si, zítra budeme pokračovat."
Dva vysocí zříceni pomohli Richardovi vstát. Železné dveře zavrněly a pak cvakly. Když se zavřely a Richard zmizel v chodbách ústavu, policista vybuchl.
"Už jsme ho skoro měli! Vždyť se skoro přiznal a vy jste odklonil řeč úplně jinam!"
"Uklidněte se Schwarzi. Mým úkolem není vyšetřovat zločiny, ale najít jejich příčinu a hlavně pomoci pacientovi. Nejdříve musíme složit celý obraz a pak se můžeme bezpečně dostat tam, kam potřebujeme. Tento případ vyšetřujete už několik let, tak to snad už pár týdnů počká."
"Týdnů? Víte co ten chlap udělal? Veřejnost čeká na to jméno už pět roků! Myslete na pozůstalý, na ty rodiče!"
Doktor zůstával klidný, načež policista málem skákal vzteky ke stropu. "Pane kolego, vy se starejte o svou práci a mě nechte dělat laskavě tu svou. Pokud chcete být u dalších sezení, prosím neřvěte tady na mě. Já vím, co dělám. Vás zajímá jeden mediální případ, ale copak vás nenapadlo, že ten člověk toho mohl udělat více? Anebo naopak vůbec nic. Jako kriminalista byste měl zachovat chladnou hlavu a vědět, že trpělivost je vždy na místě. Zítra máte zprávu na stole a ve tři bude další sezení. Do té doby můžete zjistit, jaké dítě se ztratilo ve svých šesti letech v roce 1990 a porovnat vzorky DNA, pokud je máte. Jeden případ jste už dneska skoro vyřešil."
"Zítra ve tři." Řekl trošku klidněji Schwarz a podal doktorovi ruku. Oblekl si kabát a odešel.

Bylo to strašné, to nejhorší, co kdy ve svém životě viděl. Mrtvé děti. Krev na lavicích a tělíčka pod nimi a to ještě netušil, že to bude horší. Ty jejich nevinné oči, vůbec nevěděly, proč tu zemřely a ten co to udělal, neví, čeho se dopustil. Dnešním dnem započne velký smutek v několika rodinách. Pořád dokola obcházel třídu a snažil se pochopit, co se vlastně stalo. Jeho kolegové, technici, lékaři se mu motali pod nohy a vyděšeně se po sobě dívali. Tohle bylo silné kafe pro všechny. Nechtěl vyjít ven, věděl, co ho tam čeká. Díval se na havrany, jak přikrývají mrtvé, poté co prozkoumali každý centimetr místnosti.
"Máte všechno?" zeptal se techniků.
"Sebrali jsme co šlo, kulky, otisky, dokonce máme i kousek vrahovy krve, dole na zábradlí, když utíkal, tak se škrábl. Budeme znát jeho DNA.,"
"Kdo tohle mohl udělat?!"
"Blázen, komisaři, nikdo jiný, vždyť to znáte."
Nedalo se nic dělat, musel vyjít ven. Havrani už byli pryč, stejně tak hasiči, jen novináři čekali. A ne jen ti, s nimi i rodiče obětí. Nadechl se, když otevřel dveře. Dal příkaz svým podřízeným, aby mu razili cestu. Novináři měli tisíce otázek, ale on odpovídal jen jednou větou, že se k případu vyjádří zítra. Bylo mu z toho všeho zle. Opodál stáli rodiče mrtvých dětí. Dívaly se na kriminalistu, jak mizí v autě. Cítil se provinile, ale nesměl se do případu citově interesovat, taková je jeho práce, přesto mu to nedalo.
"Postaral se někdo o ty pozůstalý, vůbec?"
"Ano, ujala se jich psycholožka Gruberová, odpověděl mu řidič"
"Ta jim děti stejně nevrátí." Smutně se za nimi ohlížel a říkal si, že by nechtěl být v jejich kůži. Také je rodič.
Druhý den měl těžký úkol. Určit podřízené, které se rozjedou na výslechy rodičů mrtvých školáků. Jedna rodina zbyla na něj. Ještě se nezbavil pachutě včerejška. Do toho jeho žena se všetečnými otázkami a všude přítomní novináři. Měl nervy na dranc. Vydal se ke Stainerovým. Mladí lidé, kolem pětatřiceti let. Maminka mu ukazovala pokojík jejich zabitého syna a neustále plakala. Ani nebyla schopna uvařit čaj. To udělal manžel. Chystali oslavu narozenin své ratolesti a místo toho budou chystat pohřeb. Nic se nedozvěděl. Vlastně ani nevěděl na co se ptát. Používal klasické otázky, zda se s někým nepohádali, zda nemají v rodině někoho vyšinutého, zda mají nějaké nepřátele. Věděl, že tyto otázky jsou plitké a že nikam nevedou. Zcela určitě nešlo o akt pomsty, takhle by se přece nikdo nemstil.
Ač horký den, tak chlad, vykopaná hlína, zástupy v černém a všude přítomný pláč. Příliš mladé osazenstvo ceremoniálu, pomyslel si. Pozorně se díval do tváře pozůstalých, zda tam neuvidí svého střelce. Věděl, že je to málo pravděpodobné, ale člověk nikdy neví. Tam za velkou kovanou hřbitovní bránou viděl výtrysky žalu a bolesti. Paní Stainerová to neunesla a zhroutila se. Gruberová jí přišla na pomoc a lékaři z připravené sanitky se jí ujali. Nakonec obdivoval tu její práci. Být na každém pohřbu a mluvit den co den s pozůstalými. To chce skutečně silnou povahu. I jemu bylo smutno, když viděl malou rakev, kterou za chvíli pohltí zem a zůstanou jen pouhé vzpomínky, nic víc. Tohle jsou ty okamžiky, kdy litujete, že jste policista.

Doktor Hausner byl zkušený forenzní psycholog. Jeho rukama už mu prošly stovky pacientů s různými psychózami a deviacemi. Sexuální násilníci, pedofilové, vrazi, ale i jejich oběti. Klain byl ale jiný případ.
Našli ho před týdnem ve Švédsku u moře, když tam bez dokladů pomateně běhal mezi lidmi. Poté, co se oněm dozvěděla policie a předvedla ho, zjistila se, že je velice podobný střelci z německé základní školy z roku 2015. Byl to otřesný případ. Byl tedy převezen do Berlína, kde se dostal pod ruku kriminalisty Schwarze, který se případem od začátku zabýval. Neznámý jen mlčel, jediný co z něj policista dostal, bylo jeho jméno a tím to končilo. Neustále opakoval, že neví kdo je a kde se vzal ve Švédsku. Zpočátku prý mluvil neznámou řečí, ale pak přešel na čistou němčinu. Když Schwarz pochopil, že s ním nic nesvede, povolal na pomoc Hausnera. Dnes měl s tímto chlapíkem krátké sezení. Ještě než ho uvedl do hypnózy, tak s ním krátce promluvil. Působil vyplašeně, jeho amnézie byla zřejmá, ne hraná. I takové případy zažil, ať už si pacienti na ztrátu jen hráli nebo jí skutečně trpěli. Nicméně dnes večer ho zaskočila jedna věc. A to ten přechod ze sklepení do otevřené krajiny. Hausner se právem se svou třicetiletou praxí považoval za vynikajícího hypnotizéra a vždy v mysli pacienta vyšťoural i ten nejskrytější detail. Ale teď byl zaskočen. Vysvětloval si to traumatem z únosu a nevyzrálou dětskou myslí, která ještě žije v pohádkovém světě. Nicméně tento moment hypnózy ho zaujal a proto se k němu vrátil a ještě vrátí. Klain byl pro něj jako otevřená kniha a on věděl, že bude profesně zajímavé v ní číst.

Druhý den se policista a doktor sešli hodinu před hypnózou. Schwarz, zkušený kriminalista s vizáží komunistického šéfa Stasi, byl dnes mnohem klidnější. Hausner si při pohledu vždy pomyslel, že zaspal dobu a nebo, že se doba tajných služeb vrátila. A hned věděl, proč se ten soudruh tak usmívá. Vyřešil případ, a to třicet let starý únos Richarda Klaina. Mohl vzít jednu ze škatulí nevyřešených případů a vložit jí do přihrádky těch vyřešených. Vlastně, ne tak docela, ještě neměl únosce, ale když má nalezené dítě nebude přeci těžké najít i pachatele. Kdyby věděl jak se mýlí. Hausner sám si byl jist, že ho vypátrat nebude problém, alespoň povětšinou to tak bývá. Nicméně doktor byl ve své mysli více střízlivější a vůči okolnímu světu skeptický. Jeho teorie byla, že únosce jednoduše zemřel a díky tomu se po dlouhých letech pacient dostal na svobodu. Také se mýlil.
"Měl jste pravdu, doktore." Náznak úsměvu. "Ztracený Klain je skutečně náš člověk. Dnes to potvrdily testy DNA. Teď už nám jen zbývá zjistit, kdo ho unesl a pak se můžeme podívat na to, co se stalo před pěti lety."
"Dobře, kolego." Psycholog se poškrábal ve vousech. "Dnes se zaměříme na únosce, ale ještě před tím se ho zeptám na to místo kam byl unesen a jak se tam dostal. Potom se pokusíme z jistit co se s ním dělo celá ta léta."
"No a co ta škola?"
"To musí počkat, ten člověk prošel velkým traumatem a my musíme nejprve zjistit, co se stalo před tím. Kdybych tak rychle přeskočil, mohl by nám dávat zkreslené informace. Nejlépe by bylo zjistit příčinu jeho chování, abychom měli i motiv. Čiré šílenství jako vysvětlení mi zkrátka nestačí, to si nechte pro media. Také nezapomeňte na to, že se tomu člověku snažíme pomoci, ať už udělal, co udělal."
Kriminalista si jen tiše povzdechl. "Dobrá tedy, dělejte, co musíte."
"Bude ještě chvíli trvat, než mu otevřeme paměť, zda-li vůbec. Ten člověk se snaží na něco zapomenout. A nemyslím si, že by to bylo jen na školu v Lichtenbergu.

Pacient působil klidně a už ne tak vyplašeně. Jeho oči neustále přejížděly po různých předmětech v místnosti. Tu se podíval na okno, pak na lampičku, hned na Schwarzovu zbraň, pak do jeho očí a tak stále dokola.
"Uklidněte se pane Klaine."
"Doktore? Už něco víte?"
"Zatím nevíme vůbec nic.."

Sklonil oči zklamáním. Ještě neví, že pravdu se ve skutečně nechce dozvědět, že jeho čin je tak zrůdný, že kdyby věděl, co udělal, vyskočil by z okna. Hausner si ještě nestačil udělat o něm profil. Muž vypadal zklamaně. Znal tenhle výraz u zhrzených milenců, co přišli o svou lásku a ublížili jí. Znal ten výraz u případů nechtěného zabití, ale málo ho znal u vědomých vrahů. Ti mají v očích něco jiného. Takové ty plamínky zla, které jim občas proskakují očima. Navenek vypadají, že svého činu litují, ale to mohou hrát na pozůstalé nebo na novináře, nikoliv na zkušeného psychologa. Viděl za svou bohatou kariéru celou plejádu různých narušených osobností. Klain ale na něj zatím působil tak nějak normálně. Jako učeň, který jde dělat závěrečné zkoušky a bojí se úkolů, které bude muset splnit. Avšak ten strach není skutečný, je jen chvilkový. Úkol se splní nebo nesplní a strach je pryč. Richard zde také čekal na verdikt. Ale zatím mu kriminalisté nemohou říct zhola nic, mohl by přestat spolupracovat a dělat hypnózu proti něčí vůli je velice obtížné.
Na svůj věk vypadal starší, tak o deset let. Krátké vlasy, žádné vousy, čisté oblečení. Byl vysoký a statný a ty jeho oči byly jako tmavé studánky do nepoznaných světů.

"Nikdo se po mně neptal, doktore?"
"Bohužel, nikdo a ani neodpovídáte žádnému z profilu pohřešovaných." Zalhal
"Byl jsem sám?"
Hausner jen pokrčil rameny. "Pokusíme se to zjistit. Teď prosím soustřeďte pozornost na tento předmět."
Za pár okamžiků už se Klain nacházel v mlhavých krajinách plných otazníků. Nevnímal nic, jen doktorův hlas.
"Richarde, pojďme se vrátit do toho sklepa, kam tě odvlekl únosce. Jsi v autě, vstupujete do chrámu jdete dolů. Představ si jako by ses na sebe díval na videu. Mám v rukách posuvník, ale teď nemáčknu play, ale zpomalené záběry. Chci, abys mi popsal co vidíš."
Muž v křesle sebou zavrtěl a zdálo se, že mu jde od pusy pára jako by byla zima. "Je tma, zeď, kamenná, s opadanou omítkou. Na tý zdi je nějaký symbol."
"Jaký symbol? Popiš ho."
"Byl tam symbol psa."
"Podívej se pozorně, popiš mi přesně, co vidíš."
"Sedící pes na zdi. Nic víc."
"Dobře, pomalu se posuneme o kousek dál, co se děje teď?"
" Pan S. pronáší cizí slova, zní to jako mantra. Zeď se vlní jako by byla z vody a rozkládá se."
"Dobře, teď máčknu na ovladači tlačítko stop, popiš mi tu zeď."
"Ta zeď je z vody a tam kde je byl ten pes, je ta voda nejčiřejší. Ta voda nepadá. Je to jako byste jí vystavěli hráz pak jí odejmuli a nebo jako by byla za čistým sklem."
"Pouštím zpomalené záběry, co se děje teď?"
"Pan S. mě bere za ruku, jdeme proti té vodě, bojím se, že mě smáčí a tak zavírám oči. Ale to se neděje, jsem suchej, otvírám oči a vidím otevřenou krajinu."
Sakra pomyslel si Hausner. "Mačkám stop. Jak dlouho jsi měl zavřené oči?"
"Tak možná tři sekundy?"
"Jsi si jistý, neztratil se nám někde kus pásky?"
"Ne, prostě jsme prošli a najednou jsem byl v otevřené krajině.",
"Dobře, teď přetočím pásku a několik dní dopředu. Den, dva, týden, měsíc, půl roku. Teď jí zastavuji a pouštím play. Co děláš?"

"Pan S. mě zase nechal ve sklepě, mám hlad a bolí mě ruka. Strašně mě bolí hlava, ta bolest je nesnesitelná."
"Zkus se soustředit jen na to, co jsi sám zjistil na tom místě. Jak vypadá pan S.?"
"Je vysoký hubený, nosí černý plášť."
"Co tvář?"
"Ne, prosím..."
"Je ošklivý?"
"Ano, má plamenné oči a velký nos, vypadá jak rozzuřený pes. Je strašně krutý."
"Kolik mu může být?"
"Je starý, ale stále vitální."
"Co má s tou tváří?"
"Nevím, vidím jí rozmazaně, nerad se do ní dívám."
"Jak se jmenuje?"
"Ne, prosím, zapřísahám vás. Nemohu vyzradit jeho jméno!" Klain sebou začal škubat a jeho výraz byl velice neklidný.
"Proč ne?"
"On mi to zakázal, nikdo na tomto světě nesmí znát jeho jméno."
"Ale mně ho říct můžeš, já ho nikomu neřeknu."
"Nejde to, jeho magie je silnější než ta vaše. Pán, pán by se zlobil, a já se bojím, když se zlobí, mnohem více, než když je klidný. Prosím, pusťte mě ven!"
"Dobře, uklidni se Richarde, jsi v bezpečí. Už jen poslední otázka. Co jsi myslel tím, že nikdo se nesmí dozvědět jeho jméno na tomto světě? Myslíš si, že jsi byl mimo náš svět."
"Ano, tam kde jsem byl, bylo vše mimo realitu. Nebyl to náš svět a pan S. si nepřeje, aby ho tady lidi více znali, než přijde čas."
Dál už neřekl nic. Psycholog ho raději probudil."Proč jsem tak smutný, doktore?" Zeptal se druhého dne Klain, když se na něj Hausner přišel podívat. "V noci se mi zdají divoký sny a ráno se probudím se slzama v očích. Je to jako by mě opustil někdo blízký. Ty mříže za okny taky na náladě moc nepřidaj. A ten policista při těch terapiích, co se na mně dívá jako na vraha, to že si nemohu na nic vzpomenout....Ale ten smutek není z těhle věcí, je mnohem hlubší." Klain zvedl hlavu a zasekl se očima v těch Hausnerových jako by mu chtěl předat svůj pocit do poslední kapky.
"Co se mi stalo pane doktore?"
Hausner už nepochyboval o tom, že Klainova amnesie je skutečná. Většinou pacient udělá rychle chybu, prozradí se v hypnózách, ale zde se mu obraz vyjasňoval a věděl, že vrátit paměť Klainovi bude velice obtížné, protože to sám nechce.
"Zážitek, který jste prožil, byl tak traumatický, že se vaše mysl rozhodla shodit celý systém. Pro laika bych to vysvětlil tak, že mozek je jako počítač. Tam když se něco stane, tak přijde restart, v horším případě se blokne, dá restart a nastaví se do výchozího bodu před chybou. Tedy nepamatuje si poslední úkoly za posledních dny a všechna data smaže. Ve vašem případě spadl celý systém do hybernace a odmítá spolupracovat. Proto jste se dostal do odborné péče. Budeme muset otevřít soubory ve vašem podvědomí, které se systém rozhodl skrýt, protože se mu zdají škodlivé. Udělal z vás prázdnou nádobu."
"A není lepší, abych byl tou prázdnou nádobou. Ten policajt na mně tak divně kouká. Co když jsem opravdu udělal něco strašnýho? Není pak lepší to nevědět? A začít znovu?
"Policajt je policajt, ten se divá podezřívavě i na právě pokřtěné dítě, je to jeho práce. Nicméně s vámi nemohu souhlasit. Z našeho pohledu jste nemocný. Nevíme nic o vaší nemoci a proto musíme pátrat po příčinách a systém opravit. Z nějakého důvodu spadl a my musíme vědět proč, co se stalo a jak to napravit. Pak bude moje práce a práce mých spolupracovníků hotová."
"Já jsem něco provedl, že pane doktore? Něco strašného. Proto mě tu držíte."
"Zatím nevíme zhola nic. Říkal jste něco o těch snech, zkuste mi je popsat."
"Dnes jsem měl konkrétní sen, jindy jsou spíše rozmazaný a zmatkovitý, ale dnes viděl jsem cela jasně děsivé obrazy:
Měl jsem strašný strach. Byl slunný den. Byl jsem na cestě mezi Českými Velenicemi a Dvorama nad Lužnicí v jižních Čechách. Měli jsme zaparkovaný auto mimo cestu vedle lesa a tahali z něj dřevo. Byl tam se mnou ještě strýc a táta. Když najednou se tam, kde byly Velenice rozzářila ohnivá koule a vstoupala do nebes. To všechno za ohromného dunění a otřesu země. Letadla svištěla oblohou a nabírala novej kurz. Pak se obloha rozzářila nad Dvorama, pak nad Suchdolem a Novýma Hradama. Vše pojednou hořelo. Hory, lesy a ten oheň se neúnavně přibližoval i k našemu lesu, ale strejda s tátou jakoby to neviděli a dál nakládali dřevo na povoz. Jako by si řekli, že musí naložit co nejvíce dřeva, než je sežehne požár. Podíval jsem se nahoru, oheň prýskal jako čerstvá láva a v tom dýmu uviděl jsem tvář. Dětská tvář, ale ty oči. Byl to chlapec, ale jeho pohled byl uhrančivej a zlej. Tak jakoby to byl ten malej kluk, kdo rozpoutal tohle ohnivé peklo.
Pak najednou jsem byl v kavárně. Byla pod úrovní, takže okny šlo pozorovat kolemjdoucí tak nějak ze spoda. Viděl jsem na ulici tak do výše dvou metrů, víc ne. Měl jsem opět šílenej strach, ale všichni okolo byli absolutně v klidu. Byl jsem tam s nějakou ženou. V tom snu jsem cítil, že je moje a pak že tam se mnou sedí pár kamarádů, kteří se cpali zákuskama. Já se neustále ohlížel, strach mě nenechal v klidu. Součástí té kavárny byl bazén. Takovej podivnej. Lezlo se tam jako do ponorky po žebříku dolu, dole pak byl velký prostor a tem ten bazén. Ta má žena se tam šla koupat a říkala ať jdu s ní, ale já jí řekl, že se dnes ne, že se z toho bazénu bude pak těžko dostávat. Nepochopila mě a šla tam. Díval jsem se po lidech, kteří se bavili, ale moje srdce bušilo. Najednou se kavárna zatřásla a když jsem se podíval z okna, viděl jsem část ohromného stroje. Byl to moderní tank, dělal strašný hluk. Pak rána a ještě větší otřes. Křičel jsem na ty lidi, že je tu nebezpečí, že nás někdo napadl, ale bylo to jako bych volal do prázdna, lidi v klidu seděli a cpali se tím svinstvem jakoby si řekli, že musí toho co nejvíce sníst, než další puma zasáhne tu kavárnu.
Byl tam zase ten kluk. Otevřel víko od bazénu a nechal mě nahlédnout dolu. Všichni tam byli mrtví. Otrávení plynem zůstali tam dole včetně mé ženy. Pak jsem se probudil."
"Viděl jste postavy? Z vašeho života? Vaší ženu? Popište mi je?"
"Pane doktore, tady ani tak nejde o ty postavy, jak říkáte, ale od probuzení mě děsí jiná věc."
Podíval se ven, za mřížemi byl nádherný slunečný den a modrá obloha. "Je to jako bychom žili tímto krásným dnem a zapomněli, že někde na planetě je pustá noc. Chci říct, že mě trápí pocit, že ta válka o který jsem se zmiňoval už dávno probíhá. Jen jí nevidíme. Nebo spíše jí nechceme vidět. Rozumíte? Je to tichá válka a lidé jsou vůči ní hluší a nebo nečinní, přesto všechny smete. Nereagují na varování. Všude kolem jsou zřetelný náznaky zkázy, ale jim je to jedno. Serou na to! Dál si žerou ty hnusný zákusky, ale že jim kvér míří na hlavu je jim u prdele. Nevím, doktore, nevím, co to znamená. Děje se snad něco? Dlouho jsem neviděl zprávy, nic si nepamatuji, snad byl jsem sám v nějaké válce? A co ten kluk, není to poprvé, co mě pronásleduje. Je snad v každém mém snu, ty jeho oči, dívají se. Je to noční můra, která nikdy nekončí. Stále je to ve mě."
Hausner se posadil na protější postel. "Co jindy, jaké jsou ty vaše sny, co jsou rozmazaný jak říkáte?"
"Nevím, je pustá noc a obloha je zatažená, občas se zableskne. Pusté skály a za nima se mi vždycky zjeví tvář. Je to tvář člověka, ale vypadá jako rozzuřené zvíře. Hyena. Její nositel je velice mocný pán. Bojím se ho, bojím se tý noci a chci z toho snu ven, ale on mě tam drží. Jsem spoutanej v řetězech a musím se dívat na tu jeho zlovůli. Pořád je to stejný a noc plyne a já se ráno probudím úplně vysátej. Tohle se děje každou noc."
"Vraťme se k těm postavám ve vašich snech. Ten policajt Schwarz skutečně prokázal, že jste Richard Klain, jak jste uvedl u prvního výslechu. Váš otec je již mrtví, bohužel i vaše matka. Odpoledne budeme mít další terapii, teď si odpočiňte... Zatím si zkuste vzpomenout. Na ty postavy, na cokoli."
"Pane doktore, já měl rodinu?"
"To nevím Richarde. Ale na všechno přijdem."

Hausner nemohl dostat Klaina z hlavy. Přes den měl několik pacientů, ale ani jeden z nich mu neutkvěl v paměti a jejich tváře mu spadly do šedé změti. Za to ta Klainova měla jasný tvar. Ne, že by řekl něco tak závažného, co by neznal, ani v tom nehraje, že je to několikanásobný vrah, ale bylo na něm něco, co ho upoutávalo a zároveň děsilo. Neměl z něj dobrý pocit, ale přes to chtěl vědět o něm všechno a to ne jen z profesního hlediska, ale samotného ho zajímala tajemství, která tento muž v nejlepších letech skrývá hluboko ve své duši. Stejně tak měl pocit, že ho tento pacient nějakým způsobem vysává. To bylo to, co ho děsilo. Cítil se být natolik profesionálem, že jen připustit si tento fakt, je dosti potupné pro muže jeho kvalit. Zvláště, když je na začátku a vlastně neví nic zásadního.

Odpoledne už byl připraven na další setkání, které se tentokrát obejde bez Schwarze. Hausner zapnul diktafon a začal se vyptávat.
"Co ty postavy, dostaly nějaký jasnější výraz?"
"Ne pane doktore, skutečně si na nic nevzpomínám."
"A co pocity? Jak se cítíte?"
"Cítím úzkost a také neopodstatněný strach a zároveň úlevu, kterou se uklidňuji, že už je dobře."
"Myslíte si, že jste v minulosti prožil něco špatného?"
"Nevzpomínám si, ale děsí mě mé sny, to z nich mám tu úzkost. Bojím se, že se dříve stalo něco zlého. Pak když se probudím, je tu tak nádhernej klid. Jen ty mříže ve oknech mě štvou."
"To je běžné bezpečnostní opatření. Nicméně, máte pocit, že jste byl někdy zavřený?"
"Nevím, často se mi zdá, že jsem připoutanej k posteli a nemohu se hnout. Sotva dýchám. Vše je tak nenávistný v tu chvíli. Cítím obrovskou frustraci a vztek, ale nevím vůči komu."
"Může to být nějaká autorita?"
"Ten chlapec, nahání mi hrůzu."
"Myslel jsem spíše nějakou dominantnější osobu. Dospělou, velkou..."
"Tam někde na pozadí mých snů je něco velkýho, ale já to nedokážu vystihnout. Nepamatuji se."
"Dobře, teď vás uvedu do hypnózy a zkusíme se dovědět více."
"Doktore, co jste se dozvěděl dříve? Co je to se mnou?"
"Vše se dozvíte. Teď se uvolněte!"

Klain zavřel oči a pozvolna upadal přes mléčné mlhoviny do hlubokého spánku zpátky do temných krajin, kde už nechtěl být. Kde se nikdy slunce neukázalo a vše pozbývalo třpytu. Vzduch tu byl těžký a pálil na plicích jako popel, jež spaloval duši nevinného dítěte. Vše co viděl popisoval podrobně doktorovi.
Dnešního dne byl pan S. obzvláště vypružený se sípavým dechem vytáhl chlapce z okovů a vláčel ho po schodech tak jako šelma vláčí své mládě v tlamě. Pán ho držel za bundu a táhl ho po schodech. Když byli konečně venku, pán mu řekl, že jeho výcvik začíná. "Musíš být krutý a bezcitný, pro naší věc, nepotřebujeme žádné citlivky. Žádný člověk nestojí za kousek citu. Jde z nich jen chlad, podvod a klam. Vždyť byl jsem to já, kdo zabil svého bratra, dvakrát! - tak ode mě se uč. Žádný soucit, žádné slitování nebo odpuštění. To tvá prababička mi tě svěřila, když na zemi byla krvavá sklizeň, a ona prosila o život. Byl jsem to já, kdo jí ho dal, když padla bohyně, když svět se potácel v agonii, kterou jsem sám připravil. A Bůh ví, že chystám další. A ty mi budeš pomáhat, k tomu jsi byl stvořen a proto jsi mi byl předán do péče." Pan S. trochu odstoupil, jeho tvář byla hladová, teď vypadal jako orel, který se chystá zaútočit. "Vidíš tu slepici?"
Mezi kameny se procházela slepice vyzobávala cosi mezi oblázky.
"Musíš jí zabít, chápeš? Vem kamen, chyť jí, zakruť jí krkem, to je jedno, ale zab jí!"
Nejdříve to byla hra. Slepice před ním utíkala a malý Richard měl konečně nějaký pohyb spojený se zábavou. Trvalo to dlouho, ale nakonec se nebohá slípka vzdala a Richard jí mohl zvednout. To byl moment, na který čekal pan S.
"Teď jí zabij." Zamumlal s ledovým klidem, jeho orlí oči se roztáhly v očekávání. Richard si chtěl ale hrát, vyděšenou oddychující slípku hladil po křídlech a poslední, co by chtěl bylo jí ublížit. Pan S zvýšil hlas: "Zakruť jí krkem!" Richard neměl tolik odvahy, aby to udělal. "Vidíš ten kámen, rozbij jí hlavu o něj!" Pan S. vypadal děsivě a malého dítěte se zmocnil strach. "Tak!" zařval orel. Sebral v sobě veškerou sílu a hodil slepicí proti kamenu. Nezabil jí, jen jí omráčil. "Dodělej jí, dokokopej jí!" Udělal tak, ze slípky létalo peří, avšak stále žila. Nakonec pan S. podal malému nůž. "Teď jí uřízni hlavu." Richard zavřel oči a začal řezat. Slípka zasípala a za chvíli byl konec. "Dobře mladej, velice dobře." To byl první den, kdy ho nezbil.
Výckvik pokračoval každý den a každým dnem byl agresivnější a tvrdší.
"Pamatuji si na ten dlouhý běh temnou krajinou. Skály sahaly do nebes a po jejich stranách rostly podivné pahýly. Byl neustále za mnou, ten orel, ta hyena. Nutil mě dělat šílený věci. Pořád jsem musel cvičit, učil mně bojovým umění, střelbě, zabíjení. Odměnou mi bylo, že jsem mohl spát v posteli a měl pestrý jídlo. Nevím, kde ho bral. To ovoce a maso. Tady nevyšlo slunce celý rok, odtud to být nemohlo. Musel se vracet pro to do mého světa. On nebo ti jeho příšerní nohsledové. Přikrčené nestvůry, které se živily hmyzem a vším odporným, co našly kdoví kde. Pan S. se živil smradlavýma mršinama a jen já jsem měl normální jídlo. Jak šel čas, tak jsem sílil."
Vypadalo to jakoby se probudil, otevřel oči a odlepil se od opěradla. Hausner zachytil poslední slova jako vzpomínku, nikoliv hypnotický sen. "Pamatujete si, co jste před chvílí řekl? To o tom jídle, běhu a tak?"
"Ano, neustále se mi o tom zdává. Ten svět je tak potemnělý a pompézní, že ani nemůže být skutečný. Je tam něco, co mě děsí. Nevím jak to popsat, prostě něco, co nedokážu definovat. Něco nadlidského. Něco, co nepatří sem, ale do podsvětí.
"Je to ten chlapec o kterém jste už mluvil."
"Ne, teď už ne. Možná tím chlapcem jsem byl já. Možná se děsím sám sebe, ale to co myslím teď je veliký, osobitý a krutý. Mnohem krutější než jsem já sám ve svých snech. Je to démon, doktore. Mám to všechno v šedočerný změti. Nevím co je sen a co je skutečnost."
"To brzy pochopíme, mám pocit, že jsme na dobré cestě."
"On to kradl, doktore. To jídlo, ty lidi a zvířata."
"Jak to myslíte?"
"Nevím, tak mě to teďkom napadalo... To peklo, které se mi zdá, nemůže vydat nic živého. V těch snech mám pocit, že jsem tam byl unesenej a pokud unesli mě, unesli i ty lidi."
"Jaké lidi?"
"Ty, které mě donutili zabít."
Pacient opět zavřel oči a upadl do hlubokého spánku. Doktor se zachvěl nad hrůzou poslední věty a doufal, že pacient mluví jen o těch obětech ze školy. V hloubi duši však věděl, že se dozví mnoho strašných věcí.Při cestě domu měl jen jednoho pacienta v hlavě. Dokonce si vyžádal pro tento čas jenom jeho, protože ho natolik zajímal, že si nechtěl dělat hlavu s dalšíma. Jeho výpovědi mu přišli šílené a to byl teprve na začátku. Střelba ve škole, zabíjení, agresivita, démoni, ztracení lidé, to všechno Hausnera zajímalo, že mu to nedalo spát. Schwarz na něj sice naléhal, aby byl rychlejší, ale on se nenechal, protože věděl, že tohle bude chtít chirurgickou práci.
Zatáhlo se a do ulic Berlína se spustil déšť. Podíval se po skapávajících římsách, když se ho zmocnil podivný strach. Neopodstatněné mrazení v zádech. Otočil se, když náhle potemnělou oblohu pročísnul blesk. Stál tam. Na konci ulice muž vysoký s uhrančivým pohledem. Jeho orlí oči se zabodávaly do těch vystrašených doktorových. Byly odpudivé a hrůzné. A hrůza se proháněla žílami a rozprskávala se v komorách srdce, které nabralo rychlejší tep. Cukl pohledem a rázem byla ta archaická postava pryč. Ne však strach.
Otočil se a pokračoval v cestě domu. Uklidňoval se, že je přepracovaný a že vidí přízraky, o kterých mluví jeho pacient. Kéž by se mýlil...