DEN ŠÍLENSTVÍ

Prolog

Byli tři a přišli v noci, tak jak to měli ve zvyku.

Jejich cíl byl jasný. Vešli do ložnice. Věděli, že tam najdou mladou paní Janovovou a jejího malého synka. Museli zemřít, ač byli nevinní, ale ten, který je tak moc miloval, byl zatím mimo jejich dosah. Ale tohle ho bude bolet, tohle ho zničí. Takový bude trest za jeho zradu. KGB nikdy neodpouští! Nikdy!

Bylo jim jedno, zda je někdo uslyší, prostě jí chytli a shodili z postele. Začala ječet, v tu chvíli dostala kopanec do žeber, jekot se změnil v pláč. Svlékli jí do naha, poklekli nad ní a mlátili jí do obličeje. Když už neměla sílu na odpor, tak jí pustili, to už ale byla celá zkrvavená. V očích strach, netušila, kdo ti muži jsou.

"Vieš gdo já jsem?" zeptal se ten, který celou scénu jen pozoroval, špatnou a tvrdou češtinou. Přitom si zapálil cigaretu.

Nezmohla se na slova, jen se skrze slzy na toho bastarda dívala. Věděla, že je zle, protože její manžel před lety zběhl a Rusové si dnes přišli vyřídit účty.
"Krutov se jmenuji, Ivan Ivanovič Krutov. Mluvil tvój muž něgdy o mě?" Poklekl k ní a vyfoukl cigaretový dým do její zkrvavené tváře. Miloval tyhle výslechy, ty těkavé oči vyslýchaných a ten specifický zápach potu mučených a zlomených. Tyhle chvilky mezi životem a smrtí.
Z vedlejšího pokoje se ozval dětský pláč. Všichni se za ním ohlédli. Krutov dal pohledem příkaz jednomu ze svých mužů, aby pro dítě došel. Paní Janovová vyjekla a chtěla běžet za malým do pokoje, ale byla okamžitě sražena zpátky k zemi.

Dál už to byla jen stará dobrá řezničina.

I

Insania

Páteční večer byl prosvícený nadcházejícím úplňkem. Takový večer vyloženě svádí k chlastání, zvláště v Čechách, kde je rvaní piva a kořalky do sebe národní sport. Témata ochmelků se opakovala stále dokola. Byl to obvyklý rituál a hospodští už byli zvyklí. Začalo to všedními starostmi, které přinesl pracovní týden, pak se mluvilo o ženských, pak se přešlo na politiku, kde si štamgasti zanadávali na ta paka v parlamentu. Nakonec to stejně skončilo u hoven. Jako vždy. Někdo začal zpívat, někdo usnul, někdo se pozvracel, nicméně do konce této konkrétní úplňkové noci bylo ještě daleko.

V Třeboni, malém lázeňském městě na jihu Čech, bylo navíc jen málo podniků, kam se dalo jít po zavíračce standardních hospod. Ostatně, co by taky geronti, co sem jezdili čekat na zázrak, že budou zase chodit a cvičit jako zamlada, po nocích dělali? Ale něco tu bylo, takže ten kdo měl ještě sil, se šel pobavit dál. Jedním z takových podniků byl bar U Čerta. Jeho výhoda? Nízká koncentrace kreténů, kteří vyhledávali pofidérní druh zábavy, a proto tam nehrozilo, že by člověk dostal přes hubu.

Ne však dnešní noci!

Ten zavalitý chlapík už měl skelný pohled. Na rtu úsměv a žváro, které se mu kejklalo v hubě podle toho, jak mlel ty svoje šroty. Bavil dva mladší ochlasty, kteří si také vesele vykuřovali. Zákaz nezákaz, Češi si uměli s nesmyslnými nařízeními poradit a obejít je. Vedle u stolu se žvanilo o to více, stejně jako na baru, kde alkoholici postávali a vyprávěli si vtipy. Barman aktivně naslouchal vtípkům plným černému humoru, který miloval, a občas pohledem přejel své zákazníky, aby zkontroloval, zda se mu v klubu nedějí nějaké nepřístojnosti. Neděly, a kdyby ano, tak je ještě podpoří.

Tento večer byl ale zatím poklidný na výstřednosti. Ani ty vtipy za moc nestály.

Ovšem něco bylo špatně. Ač se zdálo, že je klid, něco viselo ve vzduchu. Šel si dát cigáro ven. Spokojeně potáhl a přitom sledoval, jak u nedaleké diskotéky blikají policejní světla. Nebylo to poprvé, co tenhle obrázek viděl. Místní diskotéka přitahuje právě ty kretény, o které on nestál, a ti si občas dají mezi sebou pár pěstí. Nic zvláštního.

Vrátil se do klubu. Prokličkoval mezi lidmi a zaparkoval u pípy. Zrovna čepoval pivo, když se ten zavalitý chlapík zvedl od stolu. Barman zvedl pohled od půllitru, když zaregistroval pohyb, a hned věděl, že je zle. Ten výraz znal, byl to útočný výraz, výraz nezkrotné nasranosti, která si žádá boj. Jen tu chyběl jeden důležitý element - protivník. Barman sledoval a čekal, co ten halama vyvede. Mezitím si měřil své šance a díval se po štamgastech, kteří mu budou ochotni pomoci. Ale pořád tu nebyl ten protivník. Ti dva kluci, co s ním seděli, na něj koukali stejně užasle a ostražitě jako hospodský.

Tlusťoch si ale poradil. Jednoduše ji bouchnul prvnímu, koho potkal před barem. Bez varování, bez zjevného důvodu. Chlapík, který byl poloviční, se skácel k zemi. Vepřoun ho chytil za vlasy a začal s ním vytírat podlahu. To už na sobě měl dva štamgasty, kteří se bezvýsledně snažili napadenému pomoct. Takže zakročil barman, který se s ním mohl měřit co do výšky i síly. Donutil ho, aby pustil napadeného, a poručil štamgastům, aby mu chytli ruce. Zeptal se ho, proč to udělal, ale chlapík měl dokonale prázdný výraz. Vypadal jako blázen, jako by nevěděl, co má odpovědět. Jen civěl a funěl.

"Fajn, řekl nakonec barman, "tak jdeme." Agresor koukal, jako by se probral z deliria, rozhlédl se kolem sebe, povolil ruce, otočil se a beze slova se vydal ke dveřím.

Podivné chování toho člověka se řešilo ještě tak hodinu. Jaký k tomu měl důvod? Že by to s ním dělal chlast? Místní ho znali a říkali, že je to v pohodě kluk a že s ním chlastali několikrát a nikdy se nic takového nestalo. Ti dva, co s ním seděli, také nechápali. U stolu prý neříkal, že by se chtěl rvát anebo že ho tady někdo štve. Nakonec se všichni shodli, že za to může přeci jen ten chlast.

Pletli se.

A nebyli sami.

XXX

Přišlo ráno. Slunce už dávno vystřídalo svižný měsíc, který ozařoval včerejší noc. Major ve výslužbě Janov byl ale i tak daleko na sto honů barům a nočnímu životu. I když už není nejmladší, chodí každé ráno běhat. I v sobotu, když nemá žádné povinnosti. I přes to, že už nějaký čas pobírá výsluhu, přivydělává si jako soukromé očko, tak chce být ve formě. Třebas jen formálně. Major měl totiž čuch na maléry. Když se nějaký někde děl, tak tam byl. Uměl najít ten správný bod a na něj pak zatlačit tak, jak bylo potřeba. Otočit kormidlem, tu na východ, tu na západ. Jeho dřívější profese byla pro tu nynější skvělou průpravou a nemohl si najít po dlouhé policejní službě lepší uplatnění. Takže chodil běhat. Lepší se ráno zadýchat, než pak v akci dodýchat, že jo?

Janov si zakládal na tom, že je pro své protivníky nečitelný. Vycvičili ho v Sovětském svazu jako tajného agenta. Odvděčil se jim tak, že začal spolupracovat se Západem. Svému svědomí to vysvětloval tak, že je třeba vyrovnávat hladinu, aby ani jedna strana neměla moc navrch. Držel rovnováhu na svých bedrech.

Po revoluci se jeho pravá role bojovníka proti komunismu provalila a jeho chlebodárci v Kremlu a KGB neměli radost. Naštěstí pro něj osobně byl v rámci svých povinností už nějaký čas nasazen do československé StB. Jeho přímý nadřízený v Rusku, ukázková kágébácká svině starého střihu Krutov, neměl tušení, že si hřeje na prsou hada a že mu jeden z jeho nejlepších agentů už dávno zběhl na druhou stranu. Když to v devětaosmdesátém celé prasklo, musel si Janov tedy vybrat, zda emigruje, nebo řekne pravdu a tím si zachová práci a dobré postavení.

Po revoluci bylo takové krátké období, kdy se estébáci skutečně báli o život. Celá řada z nich raději utekla do zahraničí. Některým to bylo dokonce doporučeno. On se ale nebál postihu, vždyť to byl on, kdo rozebíral po celá ta léta systém zevnitř. Navíc tu měl rodinu a v Praze se mu líbilo, nechtěl utíkat. Vyšel tedy s pravdou ven, doufaje, že se Krutov nic nedozví, vždyť Sovětský svaz měl spoustu vlastních problémů. Jenže také měl ve všech zemích spoustu agentů a ti sbírali informace o svých lidech.

Za jeho hříchy ale zaplatili synek a manželka.

Zapudil ty myšlenky. Dneska už měl odběháno. Při sportu si vždy raději promýšlel, co bude dělat přes den, a rozvrhoval si práci. I v sobotu, ačkoliv to se práci věnoval jen výjimečně, když bylo něco důležitého nebo ho něco prostě zaujalo. Dnes dopoledne se chtěl zabývat případem, který ho opravdu zajímal a to ne jen z profesního hlediska. Zakázka nepřišla ze soukromých zdrojů, jak to bývá běžně. Obvykle někoho sleduje nebo hledá ztracené lidi, po kterých neštěkne ani pes, ale tentokrát...

V týdnu za ním přišel bývalý kolega z tajné služby generál Petřík. Svěřil se mu, že se v Rusku ztratil jeden jejich agent. Nadporučík Rybář. Janov ho znal jen zběžně. Byl o mnoho let mladší než on, a když Janov odcházel z BIS, on teprve nastupoval.

Na případu by nebylo ani tak nic zajímavého, kdyby tento mladší kolega neměl přinést jisté stěžejní informace o činnosti ruské tajné služby, která prý něco kuje. A mělo to být něco většího. Žádné desinformace, které mají zase rozmetat jednotu západní společnosti, aby se někteří občané z ní pak přiklonili k Rusku. Žádné okaté a už ohrané trávení vlastních lidí v zahraničí, ani epidemie sebevražd opakovaným skokem z okna prvního patra.

Prý se jednalo o zbraň. O novou zbraň!

To vždy protivníci zvednou oči. Mladej už byl na konci pátrání a měl přijet s kompletními informacemi, ale už se nevrátil. Je to více jak měsíc. Taková věc už tady dlouho nebyla. Dobře třicet let. Ne to zmizení, v Rusku dodnes mizí lidé, ale informace o revoluční zbrani. To je skutečně důvod pro mobilizaci všech bezpečnostních tajných složek. Bývalí Janovovi kolegové si s tím nevěděli rady. Janov by ale mohl v Rusku pohnout starými zarezlými páky a něco zjistit. Měl tam pořád celou řadu různých kontaktů.
Přemýšlel o tom, když si dělal kávu. Koho kontaktuje. Kdo je ještě naživu a kdo je spolehlivý. Měl přitom puštěné rádio. Zprávy se věnovaly drobné kriminalitě z předešlé noci. Jinak nic zajímavého. Rádio ale dneska zlobilo, pořád jej něco rušilo. Přeladil několik stanic, ale podivného šramotu se nemohl zbavit. Zkusil různě natáčet anténu, a když byl neúspěšný, tak přístroj vypnul. Stejně nehlásili nic zajímavého. Rvačka v hospodě, na diskotéce, nějaké to domácí násilí, výtržnosti a další věci související s konzumací alkoholu. To se tak v pátek večer stává.

Generál Petřík byl kvůli zmizení svého člověka dosti nervózní. Když byl za majorem v týdnu, řekl mu, že nemá moc času, ale že se s dovolením zastaví v sobotu dopoledne. Tedy teď někdy. Janov ho znal dobře a nikdy ho neviděl tak vyvedeného z míry.
Sotva si vybavil obraz svého podřízeného, už zvonil zvonek.
Ředitele BIS přijal s úsměvem, i on se při podání ruky usmál, ale sotva si sedl, jeho tvář zvážněla. I přes to, že než se uvařila káva, tak se bavili o jeho rodině a osobním životě. V momentě, kdy měl plnou Janovovu pozornost však začal mluvit velice vážně.
"Víš majore, mám o toho chlapce tam v Rusku strach, proto tě vyrušuji při sobotě."
"S tím nemám problém, ale abych pravdu řekl, ještě jsem se nestačil nad případem pořádně zamyslet. Nějaké nápady by byly, ale nevím, zda budou realizovatelné."
"Já to chápu, ale spíše jsem ti přišel osvětlit situaci kolem nás. Nechtěl jsem to psát do spisu o Rybářovi, chtěl jsem ti to říci sám."
"No tak povídej, řediteli. Ještě kouříš?" zeptal se major s krabičkou Kamilek v ruce.
"Zcela výjimečně," usmál se Petřík a sáhl po cigaretě s neskrývanou chutí.
"Tak si zapal a povídej," vyzval ho Janov.
"Pamatuješ si jak jsme šli po jistých lidech, které jsme podezírali z toho, že spolupracují s Ruskou mafií?"
"Velice živě kamaráde. Bylo to jedno z největších zklamání v kariéře. Nikoho jsme nedostali. Ani toho slovenského obráceného Jánošíka, co chudým bere a bohatým dává." Major měl při vyřčení této věty kyselý úsměv. Věděl, že generál pochopí koho myslí. Ten zareagoval stejně kyselou grimasou.
"No jo, náš pan premiér, pan nedotčený, mravní zákon sám, pan Motýle, ten šmejd vždycky uměl zamést stopy. Ale neboj, na každou svini se vaří voda. Ovšem problém je obšírnější, než jsme si mysleli, respektive od té doby, co jsi pryč se jaksi rozrostl."
"Bude nám na to stačit tahle krabička a jedno kafe?"
"Zkusím být stručný."
"Tak povídej."
"Tehdy jsme sledovali několik lidí z podnikatelské sféry, kteří spolupracovali s Ruskem. Mysleli jsme si, že to dělají z ryze finančních důvodů, ale to byl omyl. Věděli jsme, že jsou to všechno bývalí estébáci, věděli jsme, že přejímají strategické podniky, ale nemohli jsme s tím nic dělat. Co jsme ale zjistili až teď, že to celé řídilo Rusko. Pěkně jako za starých časů. A další věc, která pro tebe bude asi nová, je to, že tito dosazení mafiáni odváděli takzvané desátky na tajnou organizaci, kterou vedli a vedou opět estébáci.
Rozumíš? Nikdy se nevzdali. A to nikde. Najednou tu máme velice dobře spolupracující mafii, která sahá až do největších pater politiky. Tato mafie spolupracuje s dalšími podobnými v Polsku, Maďarsku a dokonce i Německu. Všechno bývalí tajní. Celé to řídí pak jakási novodobá KGB z Ruska, která už se cítí být tak silná v kramflecích, že se tím ani netají. Jen díky této ruské pobočce se mohlo stát, že je prezidentem Ruska kágébák a u nás premiérem estébák. A tak je to všude v okolních státech bývalého sovětského bloku. Jsou velice silní, Andreji."
"Takže to co jsme dříve tušili, se stalo realitou?"
"Ano a těžko se s tím něco dělá. Vem si pod jakým jsem tlakem. Prezident Zleman je pro-kremelská děvka. To byl jejich první velký úspěch, když se jim tuhle svini podařilo dostat do premiérského křesla. No a již zmiňovaný náš pan velkomožný premiér Andrej Bureš, vedený v záznamech jako agent Babitch, dneska stojí na všech důležitých tepnách republiky. Saje z ní prachy jako upír, podplácí soudce i mé kolegy. To je důvod, proč za tebou chodím raději domů. U nás nevíš, kdo s ním hraje tu jeho falešnou hru. Je to svině všech sviní."
"Určitě znám ještě jednu větší svini, než je Bureš. A ta to celé vede v Rusku, je to tak?"
Petřík se nadechl a pak zase vydechl. "Ano, je to tak. Vlastně jsem ti to nechtěl říct, abys tam nebyl citově zainteresovaný, ale pak jsem si řekl, že to asi stejně tušíš a přišel bys na to."
"Jak moc je silný?"
"V Rusku? Tam stojí snad za vším. Ovládá politiky i policii, zpovídá se jenom prezidentu Pulinovi. V bývalých satelitech Svazu vlastně také, ale tam má jen takovou sílu, jak jsou k němu politici loajální. Kolikrát nefunguje ani přímé napojení, protože nechtějí být prozrazeni. Ještě ne. Ale jejich ideologie je stejně ničivá jako dříve a oni jednají jako jeden muž. Až přijde čas, vše odhalí a převezmou moc."
"Já vím, v tu stejnou hodinu, usmál se Janov. "Začal jsi mi tady pomalu citovat Apokalypsu z Bible."
"Omlouvám se," generál sáhnul po další cigaretě. "O hybridní válce víš, ale od dob, co jsi odešel do civilu šla technologie nahoru a jejich síla je větší. Používají stále to samý. Hackerské útoky a desinformace. Víš, že v Moskvě jsou dva panelové domy těchto lidí, co vedou proti Evropě hybridní válku?"
"No to vím, tam jedou hlavně desinformace."
"Hlavně a to v několika jazycích. A my s tím můžeme dělat jen pramálo. A tě ještě zesměšňují, prý že jsem čučkaři, to řekne o tajné policie prezident téhle země. A ještě je kryje. Tomu se říká vlastizrada."
"Ono mu už taky dost hrabe, ale co hodláte udělat s tou novou zbraní."
"Nejdříve musíme zjistit co to je. Až najdeš Rybáře, budeme vědět více. O tom máš vše ve složce. Už musím zase běžet, majore."
"Na oběd se mnou nepůjdeš?"
"Rád bych si dál vyléval srdíčko, ale mám ještě nějaké povinnosti," generál byl neoblomný. Za pár minut po něm zbyl jen dým z cigaret.Zamrazilo ho, když si vybavil tvář svého někdejšího šéfa - stalinisty a kovaného komunisty a hlavně vraha jeho rodiny. To on je tou hlavou téhle organizace. Krutov!

Hajzl, z jehož očí vždy vyzařovalo čiré zlo. Vypadal jak vampýr před útokem. Měl vysoké a husté obočí a šedivý ksicht. Prostě komouš ze starých časů. Pro Stranu by udělal vše. Takový byl před rozpadem Sovětského svazu a takový je i dnes. A ve stejném duchu vychoval své následovníky. Na dva z nich bohužel Janov narazil před třiceti lety. Jsou schopní čehokoliv. Dnes Kreml vychovává další blázny, kteří se spíše specializují na kybernetickou válku.

Tito bojovníci za obnovu starých pořádků jsou dobře a pevně organizovaní. Čím vyšší post, tím větší fanatismus. Kdo selže, zmizí. Je ztracen - vymazán. Orwell by napsal vaporizován.Za dob KGB nebylo nic zvláštního na tvrdém bití vyslýchaných. Bez rozdílu, zda to byli muži nebo ženy. Zvláště ženy to měly ve vězení těžké. Taková byla zkrátka doba. Jeho šéf se v násilí vyloženě vyžíval. Čím více ta čubka (jak říkával) ječela, tím větší z toho měl potěšení. Když ho přestala bavit a už se dozvěděl, co chtěl, tak vytáhl pistoli a prostě ji popravil přímo ve vyšetřovací místnosti. Jeho nohsledi pak uklízeli tělo, krev a stopy. V oficiální zprávě se pak objevilo třeba to, že spáchala sebevraždu. A k sebevraždám docházelo nejen v celách KGB hodně často.

Krutov byl posedlý režimem. Byl dokonalým posluhovačem systému, a když ten se zhroutil, zhroutil se i on. Tehdy se čtyřmi křížky na krku najednou nevěděl, co s životem. Nesnesl, že imperialisti pronikli na území SSSR, že se od něj odklonily satelitní země a že jiné vyhlásily nezávislost. Byl zapšklý a vzteklý. Utápěl se v depresích a vodce. Gorbačov byl podle něj zrádce, jako ostatně všichni kdo zaprodali Sovětský svaz západním mocnostem. Z váženého občana, kterého se každý bál, byla najednou troska.

Jenže jednoho dne ho údajně navštívil jeden jeho bývalý kolega. Ivan Ivanovič ho dobře znal, sloužil pod ním, ale pak ho poslal do Východního Německa. Tam zůstal i po pádu Berlínské zdi, kdy měl specifické úkoly. Je to nějaký čas, kdy reagoval na rodící se zvrat a nyní přišel čas tohoto agenta aktivovat opět v Rusku. Německo už prostě zpátky nezískají. Doufal ale, že akce, které rozjel v odpadlých zemích, už fungují a že stejný plán bude fungovat i v Rusku. Šlo o to dostat do vlivných podniků své lidi a ty následně dostat do státních složek. To bylo to, co ho nyní živilo. Mladý Vladimír tak měl pro svého dávného nadřízeného Krutova jen dobré zprávy.

"Jsou nás stovky, Ivane Ivanoviči, celá řada našich lidí se přetaví do podnikatelské sféry, abychom byli dobře financovaní. Momentálně nám politika není nakloněná, ale to se změní. Nemusíme chvátat, máme čas. Jde o to jen vydržet a pak opět pozvedneme Rusko kam patří. Na největší mocnost světa. Jen trpělivost," řekl, když přijel, a tahle slova byla jako balzám na duši. Mluvil klidně a zcela bez emocí.

"Teď dáme dohromady tým lidí, kteří budou pracovat pro naší věc. Dám vám jména, chci, abyste je vycvičil. Mám pro vás specialisty, kteří vás uvedou do problematiky nové doby. Naučíte se novým postupům. Nic oficiálně, pochopitelně."

"Zatím," řekl Krutov spokojeně.

Země se válela v bídě, kterou jeho vláda způsobila, a on už mluvil o spiknutí. Přece jen komunismus může Rusko zase zachránit!

Krutov se pak skoro patnáct let schovával jako krysa v podzemí, kde budoval velkou protiimperialistickou základnu. Verboval oddané soudruhy a cvičil je dle nejmodernějších návodů. A pak se v Rusku začali zase ztrácet lidi, hlavně novináři, když na něco narazili. Jak ubíhal čas, Krutov měl větší a větší pravomoce a dneska je silnější než oficiální ruská Federální služba bezpečnosti (FBS).

Ten muž, který přivedl zpět k životu KGB se později stal premiérem země a nakonec i jejím prezidentem. A vládne jí dodnes. Pod jeho křídly Krutovova organizace značně posílila vliv a ten kdysi zdrcený muž se už několik let cítí silný, hodně silný. Ale byla to práce, dát to znovu dohromady. Možná se ve svých sedmdesáti dočká konečného vítězství.

Majorovi přejel mráz po zádech. A zároveň jistý druh studu a frustrace. Tehdy u toho byl. Mohl to vše rozbít, ale nedokázal to. Nebyla to cela jeho chyba. Ranná demokracie ve východních zemích byla snadno zranitelná. Nešlo tomu zabránit. A i když to později chytali jak to šlo, měl pocit, že když useknou jedno chapadlo chobotnice, narostly jí další tři. Byl to nerovný boj.Přišel na něj hlad, zahodil své myšlenky i vzpomínky a začal se oblékat. Jeho myslí se prolínaly jídla místní restaurace a on přemýšlel, které si dá. Nicméně nad voňavými pochoutkami se snášel hnusný výraz Krutova a jeho odér potu, který mu připomínal tu komunistickou šeď, jíž byl obklopen po celé své mládí a jíž tehdy se sebezapřením sloužil. K smrti ho nenáviděl a přísahal mu pomstu za to, co mu tehdy po osmadevadesátém provedl. A zdá se, že čas se naplnil!

Odplivl si a vešel do restaurace. Okamžitě se jej ujala sympatická servírka. Objednal si sodovku, polévku a kuře s bramborem. Restaurace u jeho domu byla taková ta klasická pražská, kam jdete, když se chcete dobře najíst za normální peníze. Byla celkem hezká. Janov ji měl rád, protože byla útulná. V rohu provozovny byla televize. Hrála potichu a zrovna v ní běžely zprávy, které ukazovaly nahého muže, jak tancuje na Václaváku pod koněm za bílého dne. Na krku měl pověšenou černou kravatu, nic víc na sobě. Po pár tanečních kreacích ho zpacifikovala policie s dekou a pouty. Ještě když ho vedli do auta, tak něco vykřikoval. Vypadal jako blázen, který má jeden ze svých záchvatů.

Janov toho muže ale znal - byl to jeden z poslanců Pirátské strany. Škodolibě se usmál, když mu servírka přinesla polévku.

"Máte nějaký špatný signál," řekl servírce a upřel pohled na televizi, která občas ztratila obraz.

"To už takhle blbne od včerejška. Nevím, co s tím je, tady byl signál vždycky dobrej, doma mi to taky blbne," řekla dívčina, usmála se a šla se věnovat dalším hostům.

Když přišel domu, se zájmem zapnul televizi. Chtěl vědět více o tom tanečku pana poslance. Přeci jen taková věc se nestane každý den. Ale ani jeho televize nešla jako obvykle. Vyskakoval jí signál, místy se obraz úplně zastavil. Jen na pár vteřin, pak se zase rozběhl.
"Jednání sněmovny dnes v ranních hodinách přerušil jeden z poslanců, když se začal obnažovat před ostatními kolegy. Se slovy, že Velký bratr nás sleduje, vyběhl ze Strakovy akademie a doběhl až na Václavské náměstí, kde začal tancovat až do příjezdu policie. Co ho vedlo k takovému chování si jeho straničtí kolegové neumějí vysvětlit. Žádné psychické problémy u poslance zjištěny nikdy nebyly. Na jeho stanovisko stále čekáme." Vystoupil i poslanec Kadlousek, podle kterého má jeho opoziční kolega aspoň velmi dobrou fyzičku, a kolegové za vládní strany by si z něj měli vzít příklad a místo toho svého ,makání´ taky občas vyjít na čerstvý vzduch.

Janov se uchehtl, ale to bylo naposledy. Zprávy pak už byly jen nuda. Zase nějaký opilec řídil pod vlivem a naboural několik aut v ulici. Škoda za půl milionu korun. Místní jej zastavili a rozbili mu hubu. Když ho policisté zatýkali, tak jim sprostě nadával. Jiný chlápek zastavil na dálnici provoz, vylezl z auta a začal ničit ta, co jela za ním. Bejsbolkou. Taky dostal přes hubu. Pak mluvili o nějakém chlapovi, který se včera tak opil, že si spletl byt a vlezl o patro níž k sousedovi, kde zpráskal jeho ženu v domnění, že bije tu svou. Potom, co pochopil, že není doma, se omluvil a šel zbít tu správnou. Taky nedopadl dobře, sousedi mu v tom zabránili a zkopali ho zase o patro níž. Vše se bude řešit u soudu.

Janov kroutil hlavou. "Těm lidem regulérně jebe," řekl nahlas. Vzal si do ruky spis o ztraceném agentovi. Po pár stránkách se nachytal jak usíná. Vrátil se mu dávný sen, na který už zapomněl. Když byl na vojně, tak se mu zdál neustále:

Zběsilý běh, věděl, že je pronásledovaný. Je ale mladý, uteče! Štěkot psů a povely. Běžel, už ani nevěděl kam. Původně chtěl překročit hranice a zmizet z tohoto koncentráku. Svoboda bušila v jeho srdci, ale co ještě před pár hodinami zářilo modře na západní večerní obloze, teď krátce po setmění zdálo se jen iluzí blázna, co vzdal život v šedi.. Ne rudá, ale šeď je skutečná barva komunismu.

Utíkal, dál, ta hranice přece tady už někde musí být, už jenom kousek. Pak psi utichnou. Budou střílet? Jistě že budou. Letěl lesem neznámo kam do vysokých kopců, aby pak zase padal do údolí. Brodil se potoky, větve ho šlehaly do tváře, když pojednou...

Psi utichli.

Povely utichly.

Tma ho chránila před pronásledovateli, schoval se ve křoví. Unavený usnul. Probudil se ještě před svítáním, a když se rozhlédl do údolí, viděl blikající světélka lepšího světa. Pronásledovatelé byli pryč, podařilo se mu uniknout ze Sovětského svazu! Začal sestupovat z hor. Bylo mu zima, byl promočený a hladový, ale věděl, že tady by mohl najít pomoc. Alespoň na chvíli, než se vydá dál. Cestou přemýšlel, jak asi mají Čechoslováci hlídanou hranici se západním světem, když překročit tu ukrajinsko-slovenskou bylo překročit tak těžké. Sověti určitě budou informovat místní policii. Jsou tady jak doma. Zase ho přepadla bezmoc, když si uvědomil, že se narodil v zemi, která ho týrá a ze které se nedá uniknout. Své špehy mají i tady. Vždyť je to jejich podmaněná země - kolonie. Jak mohl být tak naivní?

Když slezl do první vesnice měl štěstí na lidi. Jedna rodina mu dala najíst a usušila mu oblečení. Zůstal u nich do večera. Sledoval zprávy, nikde se o něm nemluvilo. Pak při večeři konečně našel odvahu se zeptat, jak je chráněná hranice mezi Slovenskem a Rakouskem. Když se dozvěděl, že velkými ploty, které jsou nabitý proudem a mezi nimiž běhají psy a všude kolem jsou vojáci, neubránil se zklamání.

Bylo mu jedno, že svým hostitelům právě prozradil, že je uprchlík, který chce na Západ. Bylo mu už jedno všechno. Je to skutečně koncentrák. Tak jak si to představoval v těch nejhorších vizích, kterým se zdráhal uvěřit. Ale bylo to tak. Uzavřeli nás tu. Přisvojili si životy miliardy lidí. To je konec!

Sen ho přenesl na neznámé místo. Věděl jen, že za těmi horami je svoboda. Jen netušil, jak se tam dostane. Slyšel o lidech, kteří se snažili přeletět takzvanou čáru rogalem, někteří se prostříleli, jiní prostě jen běželi v naději, že přeskočí plot a budou v klidu. Spoustu jich chytli a dlouho věznili, jiné zabili.

Díval se na hlídkujícího vojáka u cesty asi tak pět kilometrů od hranice. Toho bude snadné obejít, ale pak se bude muset proplazit. Věřil si, ve skrývání byl přeci jen nejlepší. Cítil tep srdce, brutální strach, ale i vzrušení, když lesem obcházel vojáka u cesty. Šel dál, v poklidu ve stínu stromů. Byl tu podivný klid. Pověstný klid před bouří. Nikde nikdo, stmívalo se, když dorazil ke státní hranici. Ploty byly dva za sebou, koridor pro psy, pomyslel si.

Nemohl v tom být proud, to je přece blbost. To by se zabili ti psi i divoká zvířata. Dlouho se díval, jestli na zemi neleží nějaká proudem raněná zvěř. Nikde nic. Opatrně se dotkl plotu. Nic se nestalo. Chytil ho do celé ruky, pak se chytil druhou. Už byl nahoře a pral se s ostnatým drátem. Seskočil do koridoru a začal se sápat s druhým plotem. Překonal ho jen s malými obtížemi. Ten seskok dolů byl skok na svobodnou půdu. Spadl mu kámen ze srdce. Ted se jen rychle ztratit, než se tu někdo objeví.

Strach zcela zmizel a na srdci se mu objevil úsměv, když tu z dáli se ozval štěkot smečky psů, která se k němu blížila. Někdo řval něco jako Stůj! Našli ho, ale vždyť už je na cizím území, tady už mu přece nic nemohou. Přesto se dal na zběsilý útěk, běžel opět lesem, opět pocítil šlehání větví do tváře. Vyběhl z lesa do pološera. Musel držet směr. Pronásledovatelé byli blíž a blíž. Už cítil jejich dech. Chtěl se rozběhnout, když tu pojednou ustrnul. Před ním se tyčil další plot. Snad ještě vyšší než ten před tím a z jeho spojů se zlověstně jiskřilo!

V tu chvíli ucítil v mysli prudké mrazení, neboť pochopil, že není na území svobodného státu, ale stále v sovětském bloku. Padl do léčky, dali mu pocit svobody, aby ho nakonec dostali. Psi byli stále blíž, rozběhl se proti plotu a skočil na něj. Ucítil prudkou bolest v rukách...

Janov se s křikem probudil. Už byl zase starý pán, ne ten mladík ze starého snu, který ho nutil neustále přemýšlet, jak se dostat na svobodu. Na vojně tehdy byla tvrdá propaganda, ale na něj už neúčinkovala v tom pravém slova smyslu, tedy trvale. Jeho mysl zcela rezignovala, než aby uvěřila té bandě žvástů od velících důstojníků a politických agitátorů. Nakonec se ale musel stát jedním z nich. Ve straně už byl dávno. Jeho despotický otec mu stejně nic jiného nedovolil. Škola vojna a vojenská škola. Tady v Čechách takovým lidem říkali gumy.

Stal se taky gumou, na svůj sen o svobodě musel zapomenout, dělal to, co mu říkali, a dělal to dobře. I ta škola mu šla, a tak šel studovat dál. Pak přišla nabídka od KGB, nejdříve byl jejich spolupracovníkem, pak jejich agentem... až se stal špiónem. To byla jediná možnost jak se dostat ven a přitom neztratit kontakt s domovem. Jeho sen o svobodě se mu tehdy vrátil. A protože nikdy nebyl zapáleným komunistou, nedělalo mu problém stát se dvojitým agentem. Věděl, že bez komoušů bude Rusku líp.

Později začal působit v České republice, kde to měl blíž na západ a nebyl pod tak silným vlivem Kremlu. V Čechách se mu nakonec zalíbilo a zůstal tam dodnes. No a matička Rus? Tam se od revoluce nepodíval.

Ale teď cítil, že je čas a splatit staré dluhy.

II

Rudí psi

Dříve byly venkovské zábavy fajn. Po revoluci lidé hodně chodili na bigbít, což je takový specifický ryze český styl, kde se prapodivnou formou míchá hard rock s heavy metalem. Každopádně z té muziky táhne buranství každým coulem - musí, jinak by to nemělo ty správný koule. Byly bigbítové kapely špatné a byly bigbítové kapely dobré. V devadesátkách to ale bylo tak nějak jedno. Lidi chodili na všechno, hlavně, že byla pařba a chlast. Světoví muzikanti razili heslo sex, drogy a rock and roll, Češi spíše říkali - kurvy, chlast a chlebíčky. Ty poslední jste sehnali fakt jen na vybraných zábavách, ale kurvy a chlast, toho bylo vždycky dost.

Ve dvacátých letech jednadvacátého století už ale bylo vše jinak. Bigbíty už moc nefrčely. Ne, že by se burani naučili poslouchat muziku, jen zestárli a další generace na ně nenavázala. A to v ničem. Veškeré akce jakéhokoliv typu jaksi uhnily. Lidi už přestalo bavit pařit. Zalezli raději k facebooku, kde si honili ega i přirození. Měli všechno na háku. Zavládla doba totální ignorace. Všichni mají všechno v piči a ještě jim jeblo. Jen to ještě neví.

Tady v Horní Dolní se zastavil čas. Ano, je tu po nějakém čase bigbít, a tak se sem sjede pár vypelichaných mániček a pupkatých otců od rodin a prdelatých maminek, které už nikdo nebude zvát za sál na mrd, dokud nepadne metr piv.

Poslední bigbítová kapela, která v kraji zbyla, rozjela první set. Lidé si ještě budou muset zvyknout na ohromný rámus, kvílící kytaru a jemně falešný zpěv. To se srovná s nějakým tím pivem. Čím více padne piv, tím lepší ta kapela bude. To je přírodní zákon. Dříve sem chodilo mnohem více lidí, a to i na kapely, které hrály hůře než tihle šumaři. Průměrný věk obecenstva byl o dvacet let nižší. A to neslo svá rizika - vyvrácené patníky u cest, rozbité koše, dveře, rozbité cokoliv. Rvačky a obscénnosti na veřejnosti. Člověk aby se bál jít si ulevit někam do zákoutí, hnedle tam pochcal nějaký nadržený páreček.

To dnes nehrozí. Pupkáči, co sem dnes naběhnou, jsou už vyklidnění. Mají tohle všechno za sebou. Už nevyvracejí patníky, nerozbíjí koše ani nic jiného, neperou se a nešukají v zákoutích. Jen lejou. Pořád to stejný. Pivo, zelená, vodka, rum. Jako by za celá ta léta nebylo nic jiného. Možná si pak vzpomenou na mladá léta a začnou se tu nechutně olizovat. Jen se pak se ráno budou stydět. Ony ty holky už taky nestojí za to, co stály. Jak je to v tom vtipu? Víte, proč ženský po čtyřicítce nemohou hrát na schovávanou...?

Kapela dohrála první set. Obtloustlý basák se potí a musí si dojít pro pivo. Tedy raději tam někoho vyšle, potil by se pak ještě víc. Světla reflektorů jsou svině. Lidé si v klidu debatují. Převážně vzpomínají na staré pařby, kdy tráva byla kouřenější a nebe modřejší. Sálem se šíří příjemná, nostalgická nálada. Zmizela vůně z cigaret, protože nějaký debil ve vládě zakázal lidem kouřit, a i ti vzpurní rockeři ho poslechli. Alespoň prozatím. Až se ožerou, pošlou ty kretény z vlády do hajzlu a budou zase svobodní. Tak jako když jim bylo dvacet.

Co na tom, že za poslední dvě desetiletí proběhlo několik stylových vln, ať už dobrých nebo špatných. Kapelu na pódiu to vůbec netrápí, ta si jede pořád to stejný už třicet let. Citrony, starý Kabáty, Harlej, Alkehol a furt dokola. Lidi to baví a dobře se u toho pije. Tak proč se zabývat nějakými trendy a inovacemi, což?

Blíží se půlnoc a s přibývajícími hodinami stoupá i hladina alkoholu v krvi každého účastníka zábavy.

Něco se ale změnilo. Příjemná atmosféra se mění v netypicky agresivní. Chlapům mizí úsměvy z tváří a jejich pohledy se stávají stále více zakalenými. Stačilo by lousknout a jsou v sobě všichni. Ale proč? Vpravo seděli hradečtí a vlevo stropničtí. Už je to dávno, co se rubali jak kreténi. Dávno, před dvaceti lety, dali mír. Jsou to přeci všichni rockeři a hudba spojuje. A navíc to bylo spíše na diskotékách, kde se do toho motali přiteplení diskofilové - a ti přes držku potřebovali jako Maďaři vždy bez ohledu na to, z jakého jsou města.

Před ustanoveným mírem se tyhle dvě městečka mydlily při jakékoliv příležitosti, ať už se potkaly v hospodě, na té diskotéce anebo na fotbale. Derby mezi nimi bylo čistá hrůza. Od první minuty páprdové z obou táborů řvali na rozhodčího, aby se hodil rybám, pak na hráče, pak na sebe a pak padla první rána a v hledišti byla okamžitě bitka, která se přenesla i na hřiště. Po fotbale se to pak všechno ožralo na kopici a zmydlilo znova. Vlastně těm lidem jebalo už dávno.

Možná to byly dávné vzpomínky, co vypluly ve stále sílícím dýmu z cigaret. Staré rány, nevyřízené účty za rozbitou hubu či ošukanou manželku. Možná to byly staré křivdy, co stoupaly vypelíchancům do hlavy společně s alkoholem.

Jako kdyby někdo lousknul prsty...

A už letěl hradeckej skrze skleněný dveře, jejichž sklo se tříštilo a doplnilo činely bubeníka. Okamžitě na to zareagovali soukmenovci a začala řež. Krutá řež. Dříve se šlo pěstmi, ale tentokráte lítaly půllitry po hlavách, tekla krev, až moc krve na vesnickou tancovačku. Kapela přestala hrát. Výčepní volal policajty. To už tady dlouho nebylo. Vlastně nikdy. V sále vládl brutální chaos. Začaly lítat židle. Kapela se bála o aparaturu a snažila se situaci přes mikrofony uklidnit. Marně, po tlusťochovi vyletěl půllitr, trefil ho do hlavy a posadil ho do bicích, které se rozkřáply jak dětské kolo. A bylo po koncertě. Bitka ale nepřestávala, naopak, nabírala na intenzitě i na brutálitě. Férovost šla stranou. Kopalo se do lidí, co byli již skolení na zemi, na ženský se nebral ohled. Ty se praly mezi sebou, šíleně pištěly a rvaly si vlasy. Občas jim přistála i jedna od chlapa.

Začala se tříštit okna. Kdo měl volné ruce, vzal bezmyšlenkovitě židli a hodil jí kamkoliv. Na lidi, do okna. Bylo jedno, zda je hradeckej a kdo stropnickej. Hlavně, že je řež. Hlavně, že teče krev. To je to chce mozek vidět. Na to byl momentálně přepnutý. A jen pár lidí na planetě vědělo proč.

A ten, co to chtěl říci, tak zmizel kdesi v Rusku.

XXX

Janov začal něco tušit, když sledoval zprávy, které byly i na neděli trochu brutální. Záběry ukazovaly vetší města, která byla zasažena nebývalou vlnou výtržností a násilnými delikty. Na Žižkově někdo zapálil osm aut. Na Smíchově zase někdo házel do oken kameny. Jinde lidé rozbíjeli vitríny. Bylo toho nějak moc a bylo to všude, ať už šly zprávy z Prahy, Brna, Olomouce nebo Českých Budějovic.

Všude drobné násilnosti a velké výtržnictví. Na silnicích nesmyslné nehody. To, co se dělo včera, dnes pokračovalo. Zase nějaký řidič vyletěl na jiného s montpákou a rozbil mu čelní sklo. Zprávy se nezabývaly ničím jiným. Major si říkal, že v tom musí něco být. Pohrával si s myšlenkou, cože se asi děje v zemích, kde zuří válka, když veskrze mírumilovní lidé takhle blbnou. Co na Ukrajině? Televize se zahraničí vůbec nevěnovaly. Neměly důvod; chléb, krev a hry měly hezky doma.

Kdepak, tohle nebude počítačový vir, tohle bude něco horšího. Napadaly ho divoké teorie, ale ani pro jednu neměl nejmenší důkaz. Je možné, že je nějaká spojitost mezi blbnutím lidí a tím, že v Rusku zmizel agent, který měl mít závažné informace o nové zbrani? Rybář zcela jistě něco ulovil. Ale co to mohli Rusové tentokrát vytáhnout? Podařilo se jim distribuovat nenápadně lidem drogy ve velkém? Nebo snad otrávili vodu? Ne že by nesáhli k nejdivočejším věcem, aby dosáhli svého cíle, ale tohle všechno bylo strašně složité.

Pak jakoby se mu rozsvítilo: "Ten obraz..." zamumlal a podíval se na televizi, která dnes poprvé po dvou dnech běžela čistě. Rychle stoupnul a zapnul rádio. Šumy a podivné šelesti na pozadí byly pryč! Pak...

Pak si vzpomněl na černobylský projekt Duga 3. Že by Kreml znovu probral k životu Datla? pomyslel se. Tak se přezdívalo radarovému systému umístěnému u elektrárny. Projekt započal v době, kdy byl v armádě, a jako agent KGB v něm dokonce jeden čas pracoval. Pamatoval si, že systém měl primárně zachytávat nepřátelské střely, především ty americké, ale také věděl o týmu vědců, kteří se zabývali hypotézou, že by systém mohli proměnit ve zbraň, která útočí na lidskou mysl. Věděli, že sovětská propaganda nebude nekonečná.

Začal brouzdat po internetu, hledal současné záběry Dugy, ale to, co našel, nenasvědčovalo tomu, že by tam znovu zavládl život. Popraskané stěny, dezolátní stav a navíc radiace. Datel to nemohl být, ale je dost možné, že Rusové vyvinuli něco jiného, mnohem účinnějšího. Ty zvuky z toho rádia, co slyšel včera... Ty slyšel naposledy před více jak třiceti lety právě v okolí Černobylu. Šelest a rychlé ťukání. Obraz o nové ruské zbrani se mu začal vyjasňovat.

Při získávání informací z internetu si všiml, že v různých státech Evropy se píše o několika skupinkách ruských agentů, které tam působí a dělají různé akce. Nejznámější je asi pokus o vraždu Skripala a jeho dcery. Janov byl mimo službu necelých deset let a o věci okolo tajných agentů se přestal zajímat, i když se stále musel držet na pozoru, protože měl s Kremlem nevyřízené účty a po tom, co zaútočili na jeho rodinu, se bál dalších akcí. Nicméně z článků bylo patrné, že počet jednotek v Evropě za ta léta značně posílil. A to mu dělalo starosti.

Krutov už má své následovníky, kteří vedou další tajné skupiny, vzpomněl si na rozhovor s Petříkem. A jestě je tak chytrý, že se nenechá odhalit. V tomhle byl vždycky dobrý. No pěkně se nám to tu zase množí, ti rudí psi. Byl překvapen, jak jsou evropské tajné složky v pátrání po ruských agentech laxní. To je dáno celkově liberálním pohledem na Rusko, dívají se na něj jako na přítele, ale tak to není. Možná to tak chvíli bylo, ale od nástupu Vladimíra Pulina je vše jinak. To musí Evropa pochopit dříve, než se utopí v nové studené válce.

Ivan Ivanovič Krutov... To jméno ho děsilo. Nebylo dne, kdy by ho nevyslovil se skřípěním zubů. To, co majora Janova ještě po tolika letech spojovalo s tímto katem, byla čirá nenávist. Některé dny se zdálo, že bolest je pryč, že srdce je zaplátované a již nekrvácí, ale pak mu něco připomene dávné události a s bolestí se smísí vztek, který roztrhá stehy a krev vytryskne nanovo. Věděl, že tenhle případ otevře staré rány. Ale i proto ho přijal.

Ach, ta touha po svobodě! To bylo to, co je zabilo. Od Janova to byl tehdy šílený nápad. Zamilovat se a mít děti. U dvojitého agenta to bylo čiré šílenství, ale on už tehdy věděl, že ten zpropadený rudý blok padá. Věděl to ještě dřív, než soudruhům bouchl Černobyl.

Tehdy se nechal převelet do Čech, aby učil soudruhy z Československa těm správným vyšetřovacím postupům a byl rychleji na Západě, když by bylo potřeba. A tady ji poznal. Markétu. Bylo to velké okouzlení. Poznali se na jaře roku 1986. Janov si tehdy myslel, že už si může dovolit luxus, jako je láska, a později i takový, jako mít děti. Do té doby mu tyto věci byly zcela zakázané. O dva roky později se mu narodil syn, dali mu jméno Pavel. Vše se zdálo být na správné cestě. Systém padal, do Čech se vracela svoboda. Byť nevěděl, co bude dál dělat, tak se cítil dobře. Čerstvý závan svobody ho ukolíbal.

A ukolíbal ho až moc, protože ne každý byl s pádem režimu spokojený. Zvláště ne Krutov. A ten zuřil o to více, když se mu konečně potvrdily informace, že Janov kolaboroval.

Tehdy bylo jaro roku 1990, satelitní země se definitivně odřízly od Sovětského svazu. Ti, co dříve měli strach, byli od něj osvobozeni a naopak se začali bát jiní. Zbytečně. Nový systém si nedokázal poradit s komunistickou lůzou a dal jí tak volné ruce k dalšímu páchání zla.

Janov tehdy čekal, co bude. Zda mu nový systém přidělí nové místo, nebo ho vyhodí. Budoucnost ho ale nestresovala. Byl přece svobodný! Věděl, že nová doba otevře nové možnosti a on se něčeho chytí. Přemýšlel nad tím, co se děje v jeho rodném Sovětském svazu. Tam musela být spousta lidí vyřízená, a pro Krutova se už pomalu muselo připravovat lano. Nepředpokládal, že by mu hrozilo z jeho strany nějaké nebezpečí.

Jak hluboce se ale mýlil!

Když je našel, Markéta už nebyla krásná. Vlastně už to ani nebyla Markéta, jen kusy masa naskládané ve vaně a všude kolem. A Pavlík? Někdo mu rozšlápl hlavičku. Vypadala jako shnilá rozkopnutá hruška. Hned mu bylo jasné, čí je to práce.

Krutov, řvalo to v něm. Krutov. Krutov. Krutov!

Matička Rus a svině nezapomínají!