STIGMA DIABOLICUM

Capitulum I

Stigma Diabolicum

Cesta se drolila pod chodidly a zdálo se, že nechce nikdy skončit. Točila se okrasným parkem jako had. Její cíl se skrýval kdesi v pusté mlze. Kamil se ohlédl. Začal litovat, že nechal auto ve městě s tím, že se projde po parku. Byl chladný podzim. Zima se pomalu vkrádala pod tenký kabát. Park kopíroval les, který se každým krokem zdál být temnější a chladnější. Mlha jako by z něj přímo sálala. Kamilovi do žil vtékal podivný strach. Neopodstatněný strach z čehosi neznámého, co se mohlo skrývat v lesích pokrytých mlhou. Svírající chladný pocit padající v černý stín jeho svědomí. Kamil ale věděl, čeho se bojí. Když zahlédl svůj cíl, na chvíli se mu ulevilo - malý gotický zámek. Přidal do kroku. Kolem zámku se snášel mlhavý opar a jeho stěny byly vlhké a studené. Mokré schody se tyčily k velkým dřevěným dveřím. Všechna světla byla zhasnutá, jen v jednom pokoji svítilo žluté světlo, které bylo stejně jako vše okolo - chladné. Kamila zamrazilo v zádech. To strach se stupňoval každým krokem. Nebál se temných lesů ani přízraků v nich. Jeho strach byl čistě prozaický - bál se budoucnosti. Bál se lidí, které potká v zámku. A nejvíce se bál toho, co mu řeknou.

Ústav pro psychicky choré se nacházel stranou všeho dění. Daleko od města a civilizace. Vypadalo to tu jako by se zde zastavil čas. I Kamil se zastavil, když si všiml postavy v jediném rozsvíceném okně. Nehnutě stála a sledovalo ho. Byla to žena. Stará a vrásčitá. Hleděla na něj přísným pohledem, jako by snad šel pozdě. Kamil ještě více znervózněl a na těle mu vyrašil studený pot. Když stál pod schody, žena na něj kývla a zmizela z okna. Za pár okamžiků se rozvrzaly staré dubové dveře.

"Pan Kamil Stropnický?" hlas staré dámy zněl stejně jako vrzání těch starých dveří.

"Ano, paní...," natáhl ruku k pozdravu, ale stará dáma mu ruku nepodala, ani se nepředstavila. Místo toho se otočila do šedé chodby zámku a stroze řekla: "Váš pokoj je v prvním patře. Dneska už s nikým nemluvte, pacienti už spí."

Vystoupali schody do prvního patra. Stará dáma mu ukázala pokoj a postel. Na stole byla připravená bohatá studená večeře. "Snídaně je v osm, tak zkuste vstát v čas," řekla a na jejích ústech se vyloudilo něco jako úsměv.

Železná postel, malá, občasně poblikávající lampička, dvě skříně a jinak chladné a holé zdi. To byl teď jeho nový domov. Povzdychl si jako trestanec na útěku. Ač po dlouhé cestě, neměl ani pomyšlení na jídlo, seč mohlo být sebevíce lákavé. Zato únava byla značná, a ještě dříve, než stačil zhasnout lampičku a pořádně se svléct, usnul.

Noc se stáhla do temné tůně a nechala se obklopit temně černými mraky. Chlad prostupoval horami, bušil do stromů a zdí polorozpadlých domů, jež padly pod tíhou času, když se ocitly pojednou v zakázané zóně. Mlha se líně vlekla nad bažinami - tam nedaleko - se s ní plížil strach a společně s chladem se zabodával na konci své cesty do promočených zdí starého zámku. Svými pomyslnými drápy nesnesitelně škrábal pod Kamilovým oknem. Jako by jej chtěl vzbudit.

Ten spal v teple své skromné místnůstky, když tu se otevřely dveře. Do černého pokoje promluvily svým skřípotem panty dveří. Kamil to zaslechl a otevřel oči. Do místnosti tiše vstoupila postava. Temná jako smrt. Velká šedá silueta hubené ženy, se pomalu blížila ke Kamilovi. Ten ležel otočený hlavou ke zdi ode dveří, takže ženu nemohl vidět, ale cítil její přítomnost. Chtěl zvolat do tmy místnosti, chtělo se mu řvát, ale zmohl se sotva na slabý nádech. Chtěl sebou cuknout, otočit se, vstát, ale podivná bytost ho zcela paralyzovala. Nemohl dělat nic. Cítil se v nebezpečí. A cítil, jak mu strach zalézá pod kůži a zabydluje se v jeho srdci. Žena ale o Kamila nejevila zájem. Chodila kolem něj, podívala se, co má k večeři, prohrábla mu tašku jako zloděj, dívala se z okna.

Uvědomil si, že je to jen zlý sen. Chtěl se probudit, ale nešlo to. Jako kdyby se stal zajatcem svého vlastního přeludu. Čím více se snažil probudit, tím více se dusil. Věděl z minulosti, že ve spánku nemůže zemřít, a tak naléhal na své vědomí více a více.

Najednou psychická pouta povolila. Trhl sebou a zalapal po dechu. Lampička byla rozsvícená, jen trochu rychleji poblikávala. Byl v pokoji sám. Vyděšeně se podíval ven do krajiny a zdálo se mu jako by se stíny schovávaly před jeho pohledem. Měl pocit, že je venku něco podivného. Něco, co ho neskutečně děsí a potajmu se mu zarývá pod kůži. Přesto znovu usnul.

Měsíc se probil přes husté mraky a dodal noci nový nádech. Pojednou byly stíny zřetelnější, bažiny svůdnější, a staré ruiny děsivější. Strach, zahryznutý pod Kamilovým oknem, se proměnil v našedlou mlhu prosvícenou měsícem. A vtáhl se škvírkami starého okna do pokoje. Vypadal děsivěji než podivná žena. Ve skutečnosti to byla jen mlhavá silueta vysokého člověka s protaženýma rukama a dlouhými prsty. Ale v mysli tento přízrak vzbuzoval nezměrnou hrůzu, jakou snad pozná jen bezmocná oběť násilníka. S takovým pocitem se Kamil probudil. Vyskočil na postel, z čela mu stékal pot. Přízrak byl stále v místnosti, jen udělal jeden krok zpátky. Kamil na něj nejdříve nevěřícně hleděl, ale ten pohled nebyl s to vydržet. Po chvíli se zhroutil na postel a mezi prsty sevřel prostěradlo. Hlavu odvrátil od přízraku a jeho oči spočinuly na vlhké zdi. Strach se nad ním vznesl a pak promluvil mocným burácejícím hlasem, který vyrazil sklo z okna a ohnul několik stromů. Tak silný to byl hlas.

"Ty jsi zabil člověka, Kamile!"

Odpovědí mu bylo kňučení, tak jako když kňučí malé štěně, které něco provede. Nebylo tomu rozumět, ale Strach rozuměl.

"Budu tě pronásledovat tak dlouho, dokud ty sám nepochopíš smysl toho činu. Proto jsem tě zavedl sem. Mezi duševně postižené, abys pochopil, že jedině Strachem lze vládnout."

Opět se ozvalo kňučení, načež se přízrak obtočil kolem Kamila a vyskočil z okna, kde se rozplynul jako cigaretový dým. Až teď se Kamil skutečně probudil. Byl úplně zpocený. Okno vypadalo v pořádku, jen pohled z něj byl stejně děsivý jako ve snu. Ano, zabil jsem člověka, zamumlal si pro sebe. Zabořil hlavu do polštáře. Z očí kanuly slzy, když mu milosrdná únava konečně věnovala bezesný spánek. Jeho myslí se roztáhla nekonečná temnota.

Ráno zde snad bylo ošklivější než noc. Sychravé, chladné, mlhavé a nevlídné. Líně probouzel se nový den do dávno prokletých hor. A v jejich útrobách vstávali proklatci do dalšího zbytečného dne jejich životů. Snad nyní s novou nadějí, že dnes se jim představí zřízenec Stropnický a dá jim světlo do šedí nasáklých srdcí. Nikdo nezemřel, ale smutek se tu snášel z hor s pramínky vody, jež skapávala z nedalekých kopců jako slzy celého světa a všech jeho válek. Kamilovi to nepřidávalo na síle, přesto se oblékl do sportovního a vyběhl do parku. Podzim se tu ukázal v celé své nádheře. Stromy bez listí, vyčnívající z mlhy jako pahýly. Cesta vymletá deštěm, šedá tráva ohnutá pod tíhou rosy, pálící do nohou jako jed.

Snažil se držet klikaté zámecké cesty. Byl dobrý sportovec, ale tento terén ještě neznal. Zjistil, že si špatně rozvrhnul síly, a tak si řekl, že si trochu odpočine. Opřel se o malou zídku, asi tak metr vysokou. Lehce si na ní sedl, když si všiml, že po cestě z mlhy přichází malý chlapec. Ještě neznal žádného z pacientů, ale děti by tu být neměly. Chlapec se zastavil asi pět metrů před ním. Chvíli si ho prohlížel, pak řekl: "Pan Kamil Stropnický?"

"Ano chlapče, copak tady děláš?"

"Hledám svého otce."

"Tvůj otec, on je... on je zaměstnanec ústavu?"

"Ne, můj otec je támhle..." Chlapec ukázal za Kamila. Ten se podíval za sebe. Za zídku a pod horizont. Byl tam veliký hřbitov potažený mlhou a posetý tisíci náhrobky, ale jen jediný ulpěl Kamilovi v paměti a opět v něm vyvolal hrůzu. Byl to ten náhrobek, který nesl jméno jeho oběti. Otočil se zpátky ke chlapci, ale ten už tam nebyl. Zbyl po něm jen mlžný opar. Vstal a díval se do ponurné krajiny, zda někde nezahlédne byť jen chlapcův stín, aby si mohl říct, že to nebyl jen další přelud. Věděl, že jej nenajde. Jak mám pomáhat šílencům, když jsem sám zešílel, pomyslel si.

Krev se valila po stráních hlubokých hor a zanechávala za sebou rudou spoušť. Obtáčela se kolem hladových stromů a stékala dále do nížin. Infikovala potoky a barvila je do ruda. A mlha, jež se nad nimi vznášela, zahalovala přírodu do rudého pláště. Zlověstně tam stály hory pod šedými mraky, smáčené chladným deštěm. A lidé v údolích nabírali tu zarudlou vodu a pili ji a libovali si. Dnešní noci padla spousta mrtvých k zemi. Jak slastná je jejich krev. Dnes se opravdu zadařilo. Zem si žádá krev!

"Země si žádá krev!" ozval se výkřik do mdlého rána z úst zcela zhrouceného muže. Klečel tam, kde Kamil potkal chlapce. Otočil se zpět k náhrobkům, které se topily v krvi. A z té krve zoufale čněly ruce a drápaly se po náhrobcích. Byly jich stovky. Každý z těch umrlců se chtěl vrátit zpět k životu.

Kamil už na nic nečekal a dal se na útěk. Vyběhl schody zámku a podíval se na hory. Byly temné, jako by vůbec nebylo ráno, ale už nebyly zarudlé. Trošku se uklidnil a schoval se v bezpečí svého nového domova.

Chodba vypadala poněkud jinak než včera večer. Byla delší. Snad delší než je délka samotného zámku. Co deset metrů byly otevřené staré dubové dveře namořené nahnědo. Celý obraz směřoval do jednoho bodu, odkud vycházelo světlo a bizarně osvětlovalo celou scénu. A pak se tam někde vzadu, snad až za desátými dveřmi, vyloupl stín. Postava - muž. Kamil pocítil jeho přítomnost, cítil jeho pohled i jeho vznešenost. Muž se k němu rozešel. Beze slova kráčel potemnělou chodbou, jíž bral světlo. Čím více se blížil, tím více se vykreslovala jeho postava.

Muž byl oblečen v úhledném černém saku moderního střihu. Byl vysoký, vlasy krátké, hnědé, vousy oholené do bradky, černé. Oči upřímné a protkané starostmi, hnědé jako vlasy. Věk okolo padesátky. Celkově tvář byla vlídná a zároveň plná očekávání. Kamil si pomyslel, že tohle nemůže být pacient, zřejmě to bude ředitel ústavu. Nebo spíše nějaký politik, který sem z nějakého důvodu zabloudil.

"Neboj se, příteli, jen sníš," řekl. Jeho hlas byl vlídný a přátelský. Díval se na něj, jako by ho už dlouho znal. Natáhl ruku a podal ji Kamilovi. Stisk sliboval odvahu a rozhodnost. Nepředstavil se, místo toho řekl: "Pojď, ukážu ti svět zvenčí." Otevřel vchodové dveře a nasměroval Kamila zpátky ven. Ten hlesl úžasem při pohledu na zámeckou zahradu. Kamsi se ztratila. Stejně tak hory zmizely. Pod zámkem byla rozložena velká šachovnice, vlastně několik šachovnic naskládaných vedle sebe, až do nekonečna. Obloha také zmizela. Místo ní svírala velkou šachovnici nekonečná temnota. Sešli dolů. Kamil měl pocit, že kráčí po mramoru. Čím více se vzdaloval od zámku, tím více se ho zmocňoval strach. Neviděl zdroj světla, ale přitom zde světlo bylo. Sice mdlé, ale stačilo na to, aby viděl stovky metrů daleko. Přicházelo odnikud a odcházelo do nikam. Cítil se jako na konci vesmíru, stranou všech známých dimenzí, v pompézním světě královské hry.

"Procházíme bojištěm příteli, staletími, věky... To zde se odehrály všechny velké bitvy dějin i ty, na které dějiny už dávno zapomněly. A my, Kamile... My jsme jen pěšáci. Pokoutní bojovníci v rukách králů, jako hračky, plně vydaní vůli jiných. Těch, kteří s námi hrají šachy..." Muž se zahleděl do země.

"Kdo jste?" zeptal se Kamil konečně.

"Ale ty máš něco více, příteli. I pěšák se může proměnit na střelce, když doběhne do cíle. Pak může více ovlivňovat hru, zvlášť když ta je už v koncích. Svou myslí, svou rozvahou, svým rozumem, můžeš strhnout vítězství na jednu, či na druhou stranu."

"Vůbec nerozumím, co mi to tu říkáte," zakroutil hlavou Kamil, ale neznámý ho opět ignoroval a pokračoval si dál ve svém.

"Máš kufřík, to je to, co z tebe udělalo silnější figuru. Málem jsi kvůli tomu zemřel, ale byl jsi rychlejší. Musel jsi střílet. Buď ty, nebo on. On byl také jen pěšák, navíc hrál na špatné straně. Vyřadil jsi ze hry jedovatého pěšce a sám jsi nabral na síle. Jsi stále pěšák, ale teď už si tě král cení právě jako střelce. Ještě si musíš získat jeho důstojnost. Stát se šlechticem. Tak můžeš učinit, dokud budeš mít ten kufřík. Pochop, že oni o něj usilují také. Proto ti usilují o rozum. Opíjí tě strachem a falešnými iluzemi. Ale jsou to jen elementálové. Není třeba se jich bát. Musíš před nimi uzavřít svou mysl, vnímat jen realitu."

"Kufřík? Ani nevím, co v něm je. Měl jsem ho doručit do Itálie, ale celé se to nějak zvrtlo. Já nechtěl nikoho zabít. Jsem obyčejný člověk a nehraji ničí hru."

"Proto se zde ukrýváš? V těchto končinách? Na konci malé republiky, v místech, kde lišky dávají dobrou noc? Musíš vědět, že právě obyčejní lidé zde mají největší pozici. Bez nich by tato hra neměla smysl. Oni přeci potřebují oběti."

Svět problesk. Ostré světlo poranilo Kamilovy oči, a když je znovu otevřel, záhadný muž byl pryč. Stál v zámeckém parku a slunce právě vycházelo. Dnes, zdálo se, bude hezký den.

Chladné ráno bralo dech, plíce se chvěly každým nádechem. Na kůži se zaperlil studený pot člověka, který se nechtěně stal součástí něčeho velkého, čemuž nemohl sám rozumět, a z čehož ztrácel rozum. Konečně se nad horami ukázal svit slunce, prozářil šedou mlhu a dal jí nádherný stříbrný lesk. Vše se najednou zdálo tak nějak více zdravé. I Kamilova duše se cítila uvolněnější. Pryč byl stres, strach a bolest u srdce, když svědomí zavřelo na chvíli oči. Rychle se odebral zpátky do pokoje a pak na snídani, seznámit se se svými novými kolegy.

První den v práci nebyl nijak zvláštní. Samé podpisy různých papírů, smluv, bezpečnosti práce. Seznamování se s předpisy, kolegy, pracovní náplní a nakonec pacienty. Celou tou nudnou, dlouhou procedurou ho provázela paní, která mu včera večer otevřela dveře. Ta se dneškem stala jeho šéfovou. Jmenovala se Šafářová. Ale Kamil si ji už ve své mysli překřtil na Sepulturu. Nejen podle brazilské tvrdé metalové kapely, ale hlavně kvůli latinskému překladu přezdívky, jež znamená pohřeb nebo pohřbívání. A paní Šafářová neměla do pohřbu určitě daleko, alespoň očima mladého zřízence to tak bylo. V pět hodin mu dala konečně pokoj a mohl, s hlavou nafouklou jak balon, jít do svého pokoje. Na cestu ještě dostal celou řadu spisů ohledně provozu ústavu, aby se náhodou nenudil.

Když si konečně sednul na židli, měl čas se na chvíli zamyslet. Usoudil, že se dostal na velice smutné místo. A nebyl si jist, zda práci zvládne. Nešlo o práci jako takovou. Sílu má. Úkoly je zvyklý plnit. Nicméně není zvyklý poslouchat smutné příběhy pacientů a jejich rodin, s nimiž bezesporu přijde do styku. Nevěděl, zda unese to psychické vycucávání sebe sama, v době, kdy on je s psychikou na štíru a noční můry ho trápí i za bílého dne.

Nedávná událost v Itálii v něm zanechala hluboké rány, ze kterých se bude ještě dlouho léčit. Navíc to prostředí tady. Pomatení lidé, starý zámek, hluboké lesy, děsivé hory.... Samota. A pak, neustále před sebou viděl tu chodbu, dlouhou, osazenou třinácti dubovými dveřmi, se světlem na konci. Kdykoliv zavřel oči, viděl ji. Jednou byly všechny dveře otevřené, podruhé se jejich křídla mlátila o zeď, neustále se otevírala a zavírala při mrazivém skřípání, někde tam v dáli, na konci chodby. A mezi křídly dveří se občas zjevila postava. Pán v černém saku nebo muž na čtyřech, v plamenech, jenž s bolestivým řevem křičel dvě slova stále dokola.

Zaklepání na dveře... Kamil vyskočil ze svého poblouznění. Sotva ze sebe dostal slovíčko "dále". Do dveří vstoupila paní Šafářová alias Sepultura. "Nesu vám nějaká prostěradla, určitě jste si nevzal vlastní," řekla, a skoro se usmála. "Děkuji," trochu pomateně vyslovil Kamil. "Uvidíme se zítra," zabouchla dveře.

"Na shledanou," řekl zavřeným dveřím. Po zádech mu projel mráz. Ta ženská mě děsí, pomyslel si. Sáhl do batohu a vytáhl notebook. Pod stolem nahmatal drát. Připojil ho do počítače. Projel pár stránek ve webovém prohlížeči a zaradoval se, když zjistil, že internet v tomhle zapadákově docela šlape.

Brzy se začalo smrákat a Kamila obepnul podivný strach... Opět. Jakoby něco děsivého bylo v tomto kraji. V tomto zámku, horách i lesích. Nedokázal si to vysvětlit, ale neustále se mu vracel pocit, že ho něco pronásleduje, že ho něco zkoumá, usiluje o jeho mysl. Okem se odpoutal od počítače a podíval se pod postel, kde se válel malý příruční kufřík, kvůli kterému se nedávno střílelo. Řekl si, že ho konečně otevře. Posadil se na postel, vytáhl kufřík a dal si ho na klín. Chvíli jen tak bezmyšlenkovitě zadával různá čísla do zámku kufříku, ale to nevedlo k ničemu. Z kapsy vytáhl nožík. Už, už zapíchával nůž do kůže kufříku, když se zvedl vítr a zabušil do okna takovou silou, až jej rozrazil. Kamil se lekl, přiskočil k oknu a rychle jej zavřel, přičemž shodil kufřík na zem. Když se otočil, stál za ním muž. Vysoký v černém saku. Ano, ten, co se Kamilovi zjevil dnes ráno. Vypadal rozzlobeně.

"Řekl jsem ti, že dokud máš kufřík, máš šanci!"

Vylekaný Kamil se zasekával v řeči nad úžasem: "Kdo, sakra, kdo jste? Jak jste se sem...?"

"Otázky tady kladu já! I podmínky kladu já! To já jsem tvým skutečným šéfem! Nepamatuješ si? To já jsem tě před čtrnácti dny vyslal autem do Itálie. Dal jsem ti ten kufřík a jasné instrukce, z nichž ta nejvyšší byla, abys jej za žádných okolností neotvíral!"

Kamil se chytil za hlavu. "Už zase sním?" Na chvíli se ho zmocnila panika. "Co se to se mnou děje? Každou chvíli nad sebou ztrácím kontrolu."

"Tentokrát nesníš. Budeš se muset naučit, že existují věci mimo tvé chápání. Nikdy je zřejmě nepochopíš, ale budeš se muset naučit s nimi žít. Zapletl ses do příliš vysoké hry, a pokud se včas nezorientuješ, můžeš přijít o hlavu." Kamil se posadil.

"Vy jste mně přeci neposlal do Itálie, tam mně poslal nějaký Korostensky - Rusák..."

"Korostensky je mrtev."

"A kdo jste tedy vy?"

"Na tom nesejde v tuhle chvíli," neznámý muž se trochu v hlase uklidnil, "rozhlédni se kolem sebe, musíš cítit, že se světem není něco v pořádku. Něco je cítit ve vzduchu, něco velkého. Každý o tom ví, každý kolem toho chodí, dokonce o tom i mluví, ale nikdo to nedokáže pojmout ani pojmenovat. Jen ví, že to tady je. Jako nějaký parazit, který se nás potajmu snaží zabít... A ty, Kamile, ty máš v ruce jeden z trumfů. Pamatuješ si, jak jsem ti povídal o těch šachách dnes ráno? Jsi jen pěšák, ten kufřík nemůžeš otevřít, ale musíš ho donést ke králi. Jedině tak vypadneš z této vysoké hry, kterou ty sám nechceš hrát. Musíš se držet mých instrukcí, které jsem ti dal, když jsem ti předával kufřík."

"Ale nikdy jsem s vámi nemluvil. Nevím, jaké instrukce myslíte?"

"Ty, co ti dal Korostensky."

Muž zmizel jako pára nad hrncem a Kamil upadl do spánku...

Viděl chodbu, dlouhou a táhlou. Tentokrát ji nelemovalo třináct dveří. Ani zezadu nevycházelo bílé světlo. Byla potemnělá a směřovala dolů. Z jejího konce vystupovalo zlověstné žluté světlo a neskutečný mužský řev. Kamil se pomalu rozešel do útrob záhadné chodby. Cítil strach a napětí. Ty dubové dveře, které viděl předtím, tu skutečně kdysi byly, ale nyní byly ohořelé na troud, a zbyl z nich jen popel. Kamil se stále přibližoval ke světlu. Nad jeho hlavou se vznášel dým, který byl směrem ke světlu stále hustější. Ale Kamilovi to ve snu nevadilo. Kráčel obezřetně dál, až na samý konec chodby. Bylo mu jasné, že to světlo vychází z ohně. Ale netušil, jak moc bude ten oheň rozhořelý. Vstoupil do místnosti, která byla celá v plamenech. Na jejím konci byl ke kamenné zdi připoután člověk v okovech, hořel a zmítal se v bolestech sem a tam. Kamil prošel ohněm až k hořícímu člověku. Ten byl zcela spálený a na kůži mu rašily černé vředy.

"Tak jsi přišel," řekl zcela vysíleně hořící muž, "čekám tě! Celý svět na tebe čeká!" Kamil se na něj nechápavě podíval, cítil se jako opilý. "Nesmíš nás zklamat..."

Kamil se probudil ve svém pokoji, vyděšený a zpocený. Sled událostí mu stále nedával smysl, ale cítil stále silnější potřebu je pochopit. A proto se rozhodl, že nahlédne do své minulosti, protože měl stále silnější pocit, že mu tam nějaká část musela uniknout.

Nesmíš nás zklamat, proletělo ještě jednou zmatenou myslí. Neslyšel totiž tu větu poprvé. Pronesl ji Korostensky, když mu předával kufřík a klíčky od auta. Dále pak řekl, že má doručit kufřík do Říma, tam se s ním spojí lidé z Vatikánu a předají mu výměnou za kufřík peníze. Pak se vrátí zpátky do Prahy. Tam se uskutečnila poslední schůzka s Korostenskym. Ta první byla jen pár dní předtím, než jej na ulici zastavili dva vysocí muži se slovy, že s ním chce šéf mluvit. Musel jít, i kdyby nechtěl, ale Kamil v té době neměl práci, a tak si řekl, že si nabídku poslechne. Korostensky se mu tehdy představil pevným stiskem ruky. Řekl mu, že o něm ví, že je dobrý řidič, na kamiónu odjezdil statisíce kilometrů bez nehody. Také se mu zalíbilo, že zná výborně Evropu a její hlavní města, zvláště pak Řím. Když odveze jeden kufřík do Vatikánu, dobře mu zaplatí. Nesmí letět letadlem, ale jet skutečně autem. A pokud možno se vyhnout policejním kontrolám. Nemějte obavy, nevezete žádné drogy. Jen nechci, aby se v kufříku hrabal nikdo jiný. Musíte mi důvěřovat. Já si myslím, že 10 tisíc euro za důvěru stačí... Také vás musím požádat, abyste nikdy a za žádných okolností neotevíral kufřík. Jeho obsah je přísně tajný, a věřte mi, že byste nechtěl vědět, co v něm je. Litoval byste, že jste kdy porušil toto nejvyšší pravidlo. Dále mi nesmíte volat ze zahraničí. Až se vrátíte zpátky do Čech, zavolejte na tento mobil a chtějte Čemoše, to je mé krycí jméno. Platím předem. A nepokoušejte se nás oklamat, našli jsme vás jednou, najdeme vás i podruhé.

Volání z dalekých chodeb vrátilo Kamila zpět do současnosti. Až teď mu došlo, že muž, hořící v jeho snu, má stejný přízvuk jako Korostensky. A vzpomněl si i na ta dvě slova, která volal, když procházel podivnou chodbou. Byla to slova Stigma diabolicum. Korostensky je mrtvý, zazněl mu hlas pána v obleku v hlavě a věci pojednou začaly dávat větší smysl. Kamil začal rozkrývat symboly svých snů, a čím více se blížil k pravdě, tím více byl zděšen... Pochopil, že se světem skutečně není něco v pořádku.

Capitulum II

Omnes viae Romam ducunt

Kamil nevěřil Korostenskymu, že v kufříku jsou jen tajné dokumenty, ale deset tisíc euro byl pro něj téměř roční plat. Teď si ho mohl vydělat za týden. To byla slušná motivace pro to, aby se vydal na cestu.

Tehdy byl celkem hezký zářiový den. Převzal černý mercedes, kufřík, peníze, přesné instrukce a vyrazil. Měl předat kufřík kardinálu Pavlovi. Ten měl odměnou zadat přes internetbanking příkaz na neuvěřitelných jeden milion Eur na smluvený účet. V momentě, kdy druhá strana potvrdí platbu, bude úkol splněn. Kamil se může vrátit do Prahy. Tam odevzdat auto. Cestou do Říma nesměl nikde zastavit, kromě jedné benzínky, kde mohl natankovat, dát si jídlo a dojít si na záchod. Nesměl překračovat rychlost a zbytečně budit pozornost policie nebo kohokoliv jiného. Na smluveném místě měl být přesně v sedm večer, ne později, a ne zase o moc dříve. Kardinál bude mluvit anglicky. Na schůzku budou mít patnáct minut.

Kamila ta opatření děsila. Plán byl tak dokonalý, že kufřík byl zabudován v sedačce řidiče. Mladíkův pocit, že sedí na časované bombě, ještě zesílil. A strach, že se namočil do něčeho hodně špatného, ho provázel celou cestou. Navíc mu v hlavě vyvstávalo několik otazníků, na které hledal odpovědi. Skutečně raději ani nechtěl znát obsah kufříku. Spíše se ptal sám sebe, proč povolali zrovna jeho, a jak ho Korostensky našel. Nechtělo se mu věřit, že by to byla náhoda. Měl pocit, že ho někde viděl, ale nemohl si vzpomenout kde. Taky nevypadal jako nějaký mafián, který obchoduje s drogami. Korostensky vypadal spíše jako hladová kočka, jež čeká na svou oběť. Měl přesně ten lstivý pohled v očích. Měl v nich touhu a očekávání, ale nezdálo se, že by ta očekávání byla v penězích. Jako by Korostensky čekal, že mu celý svět padne k nohám. Tak se Kamilovi jevil. Více jako sektář než mafián. Také nechápal, proč neposlal do Říma ty své dvě gorily. Možná by jim nemusel ani tolik platit. Vlastně ani Kamilovi nemusel tolik platit. Kdyby nabídl jen třetinu, tak by zakázku stejně vzal. Ale na druhou stranu, co je deset tisíc proti milionu. A třeba ty gorily jsou tak stupidní, že by tento úkol nezvládly. Taky mu bylo divné, že by se církev zapletla s drogovou mafií. Byl totiž přesvědčen, že v kufříku jsou skutečně drogy. Proto jede autem a neletí letadlem. Proto tak přísná opatření, vyhýbání se policii a podobně.

Po šesti hodinách jízdy se zastavil na benzínce na rakousko-italských hranicích. Ani mu nepřišlo divné, když tam na něj kývli Korostenského lidi, ty dvě gorily, které ho k němu dovedly. Kamil si odskočil, a pak si sedl do jídelny. Gorily se k němu nepřidaly, místo toho střežily auto, jako kdyby očekávaly, že přijde zloděj, na jistotu roztrhá sedačku řidiče a ukradne kufřík. Kamilovi to přišlo absurdní, nicméně vzbuzovalo to ještě větší neklid v jeho žilách.

Nastartoval vůz a vjel do Itálie. Gorily se na hranicích otočily a zdálo se, že se vrací do Prahy.

Kamil navázal na své předchozí myšlenky. Nebyl zrovna z těch, co si myslí, že římskokatolická církev je plná hodných dědečků, kteří usilují o dobro světa, v čele s nejsvatějším člověkem na planetě. Znal historii a moc dobře věděl, jakých zločinů se církev dopustila a dopouští. Říkal si, že tato banda pedofilních fanatiků měla být rozprášena ihned po skončení druhé světové války, ve které absolutně selhala. A místo, aby naplnila svá učení a stala se mučedníkem, posluhovala náckům. Dnes tu její přisluhovači, skuteční ďáblovi služebníci, dál kážou a snaží se moralizovat svět. S kasou v ruce a zakrvácenými penisy od znásilněných dětí. A tato prasata ovládají vlády světa a diktují si podmínky. Tak viděl Kamil církev.

"Úchyláci", řekl si jen tak pro sebe, aby si ulevil. Pojal ho vztek, když si vzpomněl, jak nedávno zkorumpovali vládu České republiky. Vytáhli z ní více jak 100 miliard korun na restitucích. A teď do toho ještě obchod s drogami. Čemu se ještě nezaprodají,pomyslel si. Miliardy od států, od věřících, z nelegálních obchodů, a to jen pro pár lidí ve světě, kde malé děti hladoví a oni jim diktují víru. Ke zlepšení situace nepřispějí ani penny. Kamil neměl dobrý pocit z toho, že se stal jakýmsi poslíčkem drog, ale nechtěl nad tím přemýšlet. Nikdy neměl moc štěstí na peníze, a ty se teď opravdu hodí. Necítil se zodpovědný za oběti jeho činu, omlouval si to tím, že kdyby nejel on, jel by někdo jiný. Taky si říkal, že Korostensky mohl mluvit pravdu. Třeba jsou v kufříku skutečně tajné dokumenty. V tu chvíli není poslíčkem drog, ale jen jakýmsi špiónem. Poprvé za cestu se usmál...

Dojel do Říma. Prodral se spletí uliček, až ho navigace dovedla na místo určení. Byl tam pět minut po sedmé večer. Navigace ho navedla do malé slepé uličky. Trochu se uklidnil, když si podle názvu ulice a čísla popisného uvědomil, že je zde správně. Musel zastavit, protože cesta už dál nevedla. Na jejím konci stál muž. Měl vážný výraz a nepříjemné oči.

"Jedete pozdě," řekl místo pozdravu.

"Pan kardinál Pavel?"

"Zavedu vás k němu, vezměte kufřík," pronesl nepříjemný muž dominantním hlasem. Á, takže další poskok, pomyslel si Kamil, když vytahoval kufřík ze sedačky. Poskok ho zavedl chodbou do místnosti, která vypadala jako kancelář, jejíž doménou byl velký dubový stůl. A za stolem seděl kardinál Pavel. Kamil ho poznal. Byl si více podobný na fotce, kterou mu ukázal Korostensky, než jeho poskok. Navíc zde bylo umělé světlo, venku už bylo šero.

"Vítám vás, pane Stropnický," řekl kardinál, když vstal od stolu a podal Kamilovi ruku. "Půjčíte mi ten kufřík? Jen zkontroluji, zda je vše v pořádku." Dal mu jej do ruky. Kardinál si ho položil na stůl tak, aby Kamil neviděl dovnitř. Znal číselnou kombinaci. Zámky cvakly a kufřík se otevřel. Kardinál se vzrušeně nahnul nad obsah kufříku, tak jako když feťák najde svou drogu. V tu chvíli Kamilovi došlo, že v tom kufříku skutečně byly drogy. Kardinál měl stejný výraz jako Korostensky, když ho posílal na cestu. Vzrušený, hladový, plný očekávání. Pohled čekající kočky na svou oběť.

"Je to v pořádku...," zašeptal kardinál. Kamil se chtěl ze zvědavosti nahnout přes okraj kufříku, ale kardinál ho zastavil, rychle kufřík zavřel a protočil zámky.

"Takže pan Korostensky chce za ten kufřík jeden milion eur?" zeptal se spíše řečnicky, Kamil přesto odpověděl.

"Ano, takové mám instrukce. Mohu vám vydat kufřík oproti zadání bankovní transakce v hodnotě jednoho milionu. V momentě, kdy mi pan Korostensky potvrdí SMSkou příjem peněz, odcházím."

"I já mám své instrukce, pane Stropnický. A sice, že Vatikán nebude vyjednávat s ukrajinskou mafií. Vyřiďte panu Korostenskému, že mu děkuji za velmi přínosný dar do tajné vatikánské knihovny. Peníze od nás očekávat nemůže." Kamil udělal dva kroky vpřed a položil ruce na kufřík.

"Ne tak rychle mladíku," řekl kardinál a vytáhl zbraň. "Ten kufřík tady zůstane. Vy odsud odejdete a o našem setkání nebudete mluvit." Kamil se nezalekl. Ne že by na takové situace byl zvyklý, ale ještě před tím, než se stal řidičem z povolání, byl profesionálním vojákem a naučil se různé bojové techniky. Dřív než se kardinál vzpamatoval, už měl Kamila přes stůl na sobě. Začala přetahovaná o zbraň. Kamilovi nevyšel chvat. Nyní šlo o to, kdo je silnější a natočí zbraň na protivníka. Spoušť stále držel kardinál. Náhle se ozval tupý výstřel a kardinál padl mrtvý k zemi. Kamil na nic nečekal. Vzal kufřík, proletěl chodbou okolo vyděšeného poskoka. Otevřel dveře auta, na zadní sedačky hodil kufřík a v dalším momentě už horentně couval ven ze slepé ulice. Potom se chvíli nesmyslně proplétal ulicemi Říma, než se uklidnil. Rychle namačkal do navigace adresu domů a sešlápnul plyn. Až daleko za Římem si uvědomil, co se vlastně stalo. Trochu zvolnil. Poslední, co potřeboval, je pozornost policie. Z očí mu tekly slzy. Nikdy nikomu neublížil a tohle se nemělo stát. Nahmatal telefon, bylo zvláštní, že tam nebyla žádná reakce na to, že platba nedošla...

Kamil se stal psancem.