Apokalypsa - poslední revoluce

Stín konce tisíciletí se lámal nad světem jako prokletí a rozséval neklid do duší, jež cítily, že se má něco stát. Krásný letní den polykal tento stín a vkládal radost do srdcí dětí na rozlehlých plážích Evropy. Ti starší s obavou hleděli k nebi, snad ze zvědavosti nad nadcházejícím zatměním slunce. Snad ze strachu, že se splní předpovědi, které ovládly v posledních dnech média. Na tento den předpovídal přední francouzský věštec Nostradamus velkou událost, kterou si média vyložila jako příchod zkázy.

"V létě roku 1999 velký a děsivý vládce přijde z nebes,

a oživí velkého krále z Angoulmois."

Tak znělo jeho proroctví. Komerční televize a bulvární tisk z této věty vyvodily téměř apokalyptické vize. Překroutily si pravdu podle svého tak, aby jí mohly co nejlépe prodat. Tato skutečnost vzbudila v lidech strach, zvláště u slabších povah. Například v Americe

někteří lidé vykoupili z obchodů základní potraviny, které potom schovávali ve sklepích a v jiných krytech čekajíc katastrofu. Nicméně jejich jednání bylo neopodstatněné. Politické klima bylo v rámci možností klidné a o žádné kometě, která by se blížila k Zemi, aby ji tento den zasáhla, se nevědělo. Na druhé straně, Nostradamus se jen málokdy mýlil, tak proč by se měl mýlit zrovna nyní? Pravda má spoustu poloh a není možné něco vyvrátit, když neznáme všechny indicie. Lidé očekávali zemětřesení, globální teroristický útok nebo pád komety. Ale to, co se mělo opravdu stát, je ve skutečnosti mnohem děsivější.

Krátce po poledni byl v římské nemocnici Gemelli klid. Jen v porodnici probíhaly poslední přípravy na porod paní Silvie Clarkové, která čekala příchod své ratolesti každou chvíli. Silvie Clarková je dcerou Nicka Navary, amerického diplomata původem z Francie. Dnes už je tento pán v důchodu. Zde v Itálii si našel místo na venkově pro jeho klid. Jinak ještě vlastní vilu s pozemkem v jihozápadní Francii a další nemovitosti v Americe. Momentálně žije zde, ale občas se mu zasteskne po své vlasti a usadí se na čas pod Pyrenejskými horami. Statky v Americe přenechal své dceři a jejímu manželovi, který se jmenoval John Clark. John je vysoký vojenský americký důstojník. Jeho povolání se více než jiné hodí k jeho povaze. Je přísný a neústupný, asi proto na jedné straně budí respekt a na straně druhé strach. Dnes je však jeho tvář nervózní a naplněna obavami. Ačkoliv měl dovolenou, chtěl ještě splnit nějaké pracovní povinnosti, ale nemohl se plně soustředit. Byl u svého tchána na italském venkově nedaleko Říma a společně očekávali telefon z nemocnice. John neměl klasické starosti budoucího otce, v jeho mysli se obrážely úplně jiné obrazy. John byl totiž jedním z členů společenství Neviděných. Nikdo jiný na tomto světě netušil, co se má v následujících hodinách stát. Vstal od svého stolu a pohlédl z okna, kde se ve sluncem prozářené krajině rozléhal malý lesík obehnaný žlutými loukami. Jeho pohled byl lesklý a trochu nostalgický. Měl úžasné modré oči, avšak dnes se v nich odrážel oheň. Myšlenky ho unášely podivným proudem:

Viděl, jak bere své dítě do náručí, je tma, dítě se hravě usmívá, je plné nevinnosti, avšak tento šťastný obraz střídá zkáza - to dítě je netvor. Jediným dotykem mu podá obraz tak hrůzný, že se sotva udrží na nohou. John vidí, jak z hlubin moře vystupuje něco, na což nelze ani pohlédnout. Monstrum, jež kolem plive oheň. Šílený drak, který dokáže zapálit i vodu. A skutečně, to moře hoří a oheň se s ním vlévá na břeh a zapaluje celé kontinenty. Síra a dým jsou cítit všude a je jen otázka času, kdy vše živé uhoří. Plameny ohně jsou neúprosné, procházejí Evropou a míří k Itálii z vrchu. Zdola přichází zkáza od moře, které se vaří. Až chytne ten les a louka, na kterou se nepřítomně dívá. John sebou cuknul a oheň z jeho mysli zmizel. Svět byl opět klidný, slunce stále ostře hřálo a spásný vítr si pohrával s korunami stromů. John však veškerý klid pozbyl. Za poslední rok se událo moc na to, aby to jeho rozum mohl snést. Vše bylo sice cílené a on se vším souhlasil, oddán svému pánu. Dnes, v etapě, kdy padne konečné rozhodnutí, se mu rozklepala kolena. A chvílemi přestával věřit, zda to, co dělá, je správné.

"Pochybuješ?!" ozval se z nenadání za jeho zády dunivý hlas.

John se lekl, ale hned pochopil, komu ten hlas patří. Otočil za hlasem, aby pohlédl do děr pekla, do těch vyvrácených Enielových očí. Ten stál v tom nejtemnějším koutu místnosti. Měl přes sebe hozený černý plášť s černou kápí. Vypadal přesně tak, jak jej před více než dvěma sty lety popsal Charles Leonare ve své knize Vzpomínky na život X, který jej jako první pojmenoval Enielem, což nebylo jeho skutečné jméno - to znal jen on sám. John svůj úlek nad přízrakem netajil.

"Ach ano, Enieli. Pochybuji." Věděl, že nemá smysl mu lhát, protože temná bytost by jeho lež snadno odhalila.

"Trápí mě, že zatímco celý ten věk bojujeme proti bezpráví, tak v příštích letech to budeme my, kdo bude páchat křivdy. Nikdy mi nevadilo, když jsme z cesty života sváděli vinné a nepoučitelné, ale teď mé oči vlhnou lítostí nad tím, co se musí stát. Pohleď, těch dětí bloudících po světě, těch bezbranných žen a zvířat, co si žije svým nevinným životem. A během několika let..." Sklonil hlavu k zemi lítostí a studem.

Muž bez tváře chvíli mlčel, jako by nad něčím přemýšlel, ale pak řekl:

"Ty jsi voják, Johne Clarku! Nezapomeň, za jakou zemi válčíš. Nepatříš americké armádě ani žádné jiné pozemské. Nejsi ani legionář - jsi členem armády Pekel, ten nejlepší, jakého znám. Proto ti byl svěřen úkol, který je, připouštím, velmi těžký. Uvědom si, že nejsi otec dítěte, jež za chvíli přijde na svět - jsi jeho strážce! Vše kolem tebe tě nesmí zajímat. Hleď! Laso je již hozené a smyčka je uvázaná. Jen otázkou zůstává, kdo do té smyčky strčí svou hlavu. A tomu se rovná i to, zda člověk bude dál žít studeným životem, nebo jej změní."

Na chvíli se odmlčel.

"Vím, Johne, jak se teď cítíš, ale my to podruhé už dopustit nemůžeme. Ta kola, která jsme před tolika lety roztočili, už nemůžeme sami zastavit. Ani my, ani Bůh. Avšak podívej se zpět, co všechno se zdařilo. Pohleď, jak žijí lidé dnes. A jak žili před dvěma sty lety. Avšak toto je jen malé vítězství. Nesmíme usnout na vavřínech po jedné vyhrané bitvě, musíme celou válku dotáhnout do konce. Jsme stále vzbouřenci, hrdá rasa Noci. Hrdá na to, že ona sama dokáže žít svým vlastním životem i při nevoli Pána. Jsme ti, co nejprve musí zlomit jeho otěže, potom vzít osud světa do vlastních rukou. To bude náš čas, kdy hvězdy nebudou už tak bledé a noci tak chladné. Podívej se na tento svět. Někdy mám pocit, jako byste už zapomněli, pro co bojujete. Od té doby, co církev ztratila svou moc, jste se přestali bát. Ale to, že vás zrovna v tuto dobu nikdo nebije bičem, neznamená, že nejste v ohrožení. Ještě je stále jeden fungující element, který nás drží pod krkem. A jen díky snaze vašich předků už nemá sevřené prsty. Jen proto dýcháte. Vy nesmíte zradit to, co pro vás vybojovali."

Do Enielova hlasu se vlévala stále větší vážnost.

"Co myslíš, že se změnilo od Leonareových časů? Jen řekni, kam jsme se za ta dvě století dostali?"

John mlčel.

"Svět se ve svém základu vůbec nezměnil. Ano, padla monarchie, padla církev. Řada zemí přijala demokratický systém, ale co dál? Utlačovatelé a tyrané v jiných uniformách nadále utlačují své poddané. Války i v tomto intelektuálním období otřásají světem. Jinde je mír uměle udržovaný intervencí velmoci. Nespravedlivá ruka svatých a jejich představitelé dál drží v dlani zástavu a pod její falešnou majestátností dále brojí na spravedlivé. Zákony jsou fraškou a nejvyšší soudce je zkorumpovaný. To je nic, žádný systém, jen chaos. Perverzní hra se smrtí. Kdo chce stát za těmito zákony? Snad jen ti na západě, co se k němu každou neděli srdcervoucně modlí a třicet metrů od kostela páchají hřích, spoléhajíce se na to, že jim vše jejich Pán odpustí. Nebo ti na východě, co si vykládají svatou knihu podle svého a neostýchají ve jménu Aláha zabít vlastního syna jen kvůli tomu, že má jiný pohled na víru než otec. O utrpení žen ani nemluvím. Teď plač, příteli. Teď měj pochyby o správnosti naší věci. Nebo mám pokračovat dál?"

John se na muže bez tváře teskně podíval.

"Viděl jsem za své životy mnoho utrpení. Viděl jsem celý národ vyvražděný plynem a zahrnutý radlicí bagru do velkých hrobů. Nikdy nezapomenu na ty vyhublé děti, které se nahé válely na hromadě lidských těl. To vše posvěceno Vatikánem. Kde byl tenkrát ten, který si říká Pravý a Věrný? Kde byl, když si jeho jméno brali do svých úst největší lháři dějin? Byl snad v nich? Promlouval ústy těch lhářů? Pouštěl snad plyn do komor? Zajímal a zabíjel nevinné? Mohl přece tomu všemu zabránit... Ale mlčel... Tenkrát jsem přísahal, že se pomstím a čas pomsty právě nadešel." Otočil se k Enielovi a přidal na důrazu.

"Ne, Enieli, mé srdce je nyní čisté. Zvedneme meče proti té zrůdě, která je toho příčinou. Nechť mé dítě se stane silné a vymete z tohoto světa tu lůzu! Já budu stát při něm. Zapálíme vyhaslá světla, zapálíme celý svět!"

Eniel jen tiše přikývl a zmizel. John zůstal v místnosti sám. Opět se zahleděl z okna, ale jeho myšlenky už byly naprosto jasné.

Ostré slunce pojednou zachvátil stín a John věděl, že jeho syn přichází. Z dáli slyšel boj lékařů z římské nemocnice se zrozením nového člověka, vzdychání matky a pláč Krista z majestátných katedrál. Měsíc plně zaslepil slunce a nad zvědavým davem, který pozoroval zatmění, se rozezněl děsivý pláč nového stvoření - Antikrist byl zrozen. Vatikánu se zmocnil neklid, který rozhoupal největší ze zvonů, jež se naprosto samovolně rozezněl po celém městě melodií tak srdcervoucí, až se lidé v tepnách města zastavili a poslouchali ten podivný hlas zvonu, který nakonec praskl jako srdce staletého starce. Jeho trýznivá melodie se měnila každým úderem v nekonečnou propast utrpení pro nemocné uši. Jeho zvuk byl dutý a prázdný, stejně jako v tuto vteřinu svět. Každý, kdo měl uši, slyšel. Kdo měl oči, viděl, že ve vzduchu visí předzvěst děsivých zítřků. A každý, kdo ve svém srdci měl cejch, pocítil pálení v jeho nitru a ti vyzrálejší zvedli oči, aby pod obzorem viděli znamení schované v korunách stromů hor. I John viděl znamení nad nedalekým lesem. Nakonec se z nebes spustil chladný déšť a moudří pochopili, že tohle je pláč Boží, a že se něco musí stát. Slunce se zbavovalo vlády temného měsíce a znovu se vrátilo na oblohu, přičemž prosvítilo deštné mraky a kraj obepnula rudě zabarvená duha. A ti, kdož oči měli, kdož věřili, pocítili v ní Ježíše, jak praví:

"Ó běda vám, země a moře, neboť času se již nedostává!"

V Johnově pokoji se rozezněl telefon:

"Ano."

Dobrý den, mohla bych mluvit s panem Clarkem?"

"U telefonu, sestro," odpověděl okamžitě nemocenské sestře John.

"Máte syna, pane Clarku," oznámila mu s předstíranou radostí.

"Ano, já vím," odpověděl tiše a položil telefon.

Znovu se zahleděl z okna na krajinu, kde doznívaly poslední výboje deště. Pohlédl na blízký lesík. Měl však namířeno dál - na odvrácenou stranu planety do města zvaného San Francisco na západě Ameriky. V Americe vládla noc, která byla dnes více než jindy ozdobena tisíci zářícími démanty z dalekých galaxií. Nedaleko starého hřbitova kousek za velkoměstem již čekali jeho spojenci. Byly jich tisíce a bylo to největší shromáždění společenství Neviděných od jeho založení. John kráčel ve svém duchovním těle cestou vyznačenou hořícími černými svícny, která tvořila střed v davu, jenž očekával zvěst, kterou John přinášel. Zbývalo mu už jen asi sto metrů, dav jej bedlivě pozoroval. Na konci cesty visely dva metry nad zemí dvě velké planoucí pochodně, jež osvětlovaly velký bafomet - znamení Pekel. K bafometu se tyčily malé schody, na něž John vystoupil a pak se rozhlédl. Dav byl skutečně veliký. Tváře očekávajících lidí se leskly v rozžhaveném měsíci kilometry daleko.

"Slyšte! Vy, kteří hrdě nosíte v srdci cejch vzpoury. Slyšte tuto zvěst." Na chvíli se odmlčel, napětí se stupňovalo.

"Antikrist je zrozen!" Dav mu provolal slávu. Poté, co se hlasy Neviděných uklidnily, John pokračoval...

"Zahleďme se do našich duší a uvědomme si, že dny našeho očekávání se začínají naplňovat! Jsme ti, jimž přísluší pomsta skrze syna Satanova. Nikdo není větší a mocnější, než je on! Dokonce ani Bůh svou neomezeností nepřevyšuje sílu, kterou zplodil náš pán! Nastává nový věk, který bude přát svobodným a spravedlivým. Každý, kdo je zde, si musí uvědomit, že je jedním z jejích strůjců. Důležitým článkem řetězu, který nesmí povolit! Očekávejme, že nás budou hledat, tak jako dříve, ale nenajdou nás, dokud se jim sami neukážeme, abychom s nimi zúčtovali. My budeme ti, kteří budou soudit svaté! Proto zvolejme, smrt! Smrt pokrytcům! Smrt utlačovatelům! Smrt svatým!"

Dav reagoval na tyto slova až fanatickým hučením a provoláváním posledních slov řečníka. John sestoupil ze schodů, odešel zpět bouřícím davem, aby se vrátil do svého těla, které se nacházelo v Itálii.

Ve víru svých myšlenek dorazil do nemocnice za svou ženou. Vyhnul se beze slova hrstce novinářů a vzpřímeně kráčel po dlouhé chodbě k výtahům, které byly na konci chodby po pravé straně. Nastoupil do jednoho z nich a stiskl číslo 9. V tomto patře byly samostatné pokoje porodnice. Jeho žena Silvie už držela své dítě v náručí a netrpělivě čekala na svého muže.

"Jsem tady, lásko," vstoupil John do pokoje. Žena se na něj usmála. John se k ní sklonil a dlouze ji políbil. Poté se od ní odtáhl a poprvé se dotkl svého syna. Zářil štěstím, když uviděl jeho tvář. Oči dítěte byly naplněné touhou a hladem po vítězství již od začátku, aniž by si to samy uvědomovaly. John vrátil dítě zpět do náručí své ženy. Byl to čistý vztah, který mezi nimi panoval, naplněn až po samý okraj láskou a tolerancí, ale také stejným cílem, kterým bylo zplození tohoto dítěte, jenž ode dneška ponese jméno Charles a bude se připravovat na svou těžkou cestu.

Byl večer a John měl ještě jednu nepříjemnou povinnost. Ačkoliv již informoval téměř všechny pobočky světa Neviděných, kde jeho zprávy vítali s nadšením, musel sejít ještě jednu svou astrální cestu. A to do Francie, tedy do druhé nejdůležitější pobočky na světě, kde o jeho zvěsti zatím jenom tajně snili. Francie a celá Evropa byla však ponořena do hlubokého smutku, neboť před čtyřmi dny byla zavražděna její nejmilovanější osobnost Shelly Pardieová.